Tohle jsme my

Začne to pár fakty z Wikipedie, končí docela fajn představením jednotlivých postav. Kate, jejího dvojčete Kevina a adoptovaného sourozence Randalla. Tihle dva měli komplikovaný vztah už od dětství, Kevin byl přes sport (a později přes herectví), Randall zase přes hlavu. Kate celoživotně řešila trable s nadváhou. Jejich matka čekala nejprve trojčata, nakonec trojlístek doplnil novorozenec odložený před požární stanicí. Jejím úkolem bylo vychovat tři slušné lidi, zatímco později se pokoušela o restart svého pěveckého snu. Úkolem otce Jacka, o němž víme, že (brzy) zemře, bylo velkou rodinu uživit a odolat démonu alkoholu. To byla nicméně jediná kaňka, protože jinak to byl sympaťák každým coulem. Melodramatické pojetí ve své nejryzejší podobě. Tady nejde o salvy smíchu, ale o milý úsměv na tváři z netriviálního vyprávění, které posbíralo několik prestižních televizních a filmových cen. První i druhá série ničím speciálním nevybočuje (a to je možná ta největší síla), jede na stejné náladě, ve stejném rytmu, se stejným humorem. A se silnými momenty. Neustále se všechno proplétá, získáváme nové souvislosti. V průběhu druhé série se mimochodem z Tobyho (Chris Sullivan) a Beth (Susan Kelechi Watson) stanou velmi cool vedlejší postavy. Civilní, milé a přirozeně zahrané. (21.04.2020)

Tohle jsme my je taková moje srdeční záležitost. Hned od první epizody jsem propadla nejen té úžasné rodince, ale i jedinečnému stylu vyprávění a navýsost poutavé hudbě. Dojímám se téměř u každého dílu a rozhodně se za to nestydím, protože kdo z nás by nechtěl prožívat takovou rodinnou sounáležitost, jaká je tu k vidění. A je mi vážně šumák, jestli Pearsonovi představují prototyp spokojené americké rodiny, nebo je to všechno za vlasy přitažené. Člověk se potřebuje aspoň někdy trochu zasnít, obzvláště v dnešní uspěchané době, kdy jsou tradiční rodinné hodnoty poněkud upozaděné. (95%) (21.09.2020)

Jeden z případů, kdy nebudu hodnotit, protože jsem ve skutečnosti neměl sílu sledovat ani jedinou epizodu, nicméně šest pokusů, kdy jsem se pokusil znásilnit sám sebe a svůj vkus, stojí za to, abych svůj dojem vyjádřil komentářem. Nikdy jsem nedokázal žádnou epizodu sledovat déle než 10 minut, protože jsem získal neochvějný pocit, že sleduji jakousi sofistikovanou parodii na americké představy o rodinných hodnotách, když si zároveň uvědomuju, že to tvůrci myslí smrtelně vážně. Tohle je emocionálně tak přepálené a patetické, jako byste spadli do bubnu s cukrovou vatou nebo se kouzlem ocitli ve světě Barbínek a Kenů. Nefunguje to na mě ani v nejmenším, jsem zkrátka přízemní skeptický Čech. Tohle jsme my je tak americký rodinný seriál, jak jen americkým může být... S odstupem několika týdnů si dovolím přidat dvě hvězdičky, neodolal jsem vábení a shlédnul jsem tři epizody poslední série, abych se utvrdil ve všech svých negativních odhadech. Patos a emoce na steroidech mi nesedí. Tohle jsme my smrtelně vážně staví na tom, čemu se vysmívá 'Frearsův Hrdina proti své vůli. (26.01.2020)

První sérii jsem jsem sledovala celkem ochotně, ale pak toho citového vydírání začalo být moc. Možná má každý okamžik našeho života spojitost s nějakým jiným v minulosti. Možná, když se k příběhu přidá pohled jiného účastníka, uvidíme trochu jiný obraz. Ale proč se v tom neustále babrat? Aby to bylo více dojemné? Fajn, ale čeho je moc, toho je příliš. A pak mám ještě jeden problém. Když má něco šest řad, začnou mě všechno postavy neskutečně štvát a přestanu mít nervy, abych si sledovala, jak si neskutečně kazí život. (26.07.2024)

KOMENTÁŘ K 1. ŘADĚ: Seriál je při vší základní velikosti nepochybných kvalit, jimiž si lze jedině vysvětlit jeho seriózní zásah estetikami napříč, také skvěle připravenou návnadou. Momentů, kdy jsem tuto vypočítavost zaznamenal, nebylo málo a raději je všechny zapomenu, než abych je tu jeden po druhém znechuceně shrnoval. Hodnotu rodiny seriál propaguje bezchybně. Dojímal mě a propojit naše tolik disparátní příběhy replikami pro všechny umí tak, že jeho scénáristům závidím. Zároveň se ale zacyklil do jakéhosi emočně metabolického pravidla pořád stejně padajících a zvedajících se postav, což je nejvíce patrné na nekonečně rozmlouvajícím páru Tobyho a Kate. Navíc se nemohu zbavit (rasistického?) podezření, že nápad anticipovat Randallovu kariéru zálibou v Rubikově kostce pochází z The Pursuit of Happyness/2006. A samozřejmě jste-li ze sebe zklamáni, protože vězíte v obezitě, v povrchních vztazích nebo v hypochondrii kancelářského workoholika, potažmo máte-li jen nezvladatelné nutkání se do nich vciťovat, abyste mohli zapomenout, že jste na tom ještě hůř, najdete se zde o to „spočítaněji“. (09.01.2020)