Hrůza na jevišti

Neubráním se srovnání se snímkem Laura, který jsem viděl téměř ve stejnou dobu, a který má s tímto filmem mnoho společného. Tak jednak jako detektivka podle mě Stage Fright funguje lépe než výše zmíněný Premingerův počin, byl chytřejší (včetně té finty na diváka), napínavější a jeho velkou devízou byl velmi chytlavý humor, který mě opravdu bavil a také sympatický tandem dcera-otec (Alastairovi Simovi sedla jeho role dokonale). Vlastně jediným důvodem pro neudělení plného počtu (kromě trochu zbytečně riskující hlavní hrdinky) je v mém případě tendenční vykreslení vraha, které možná odpovídalo dobové představě, ale mně se příliš nelíbí. Jinak spokojenost a více než solidní 4*. (06.11.2012)

Hrůza na jevišti sice nepatří k mým nejoblíbenějším Hitchcockovým filmům, ale rozhodně to není žádný nudný kus, který bych přešel jen tak bez zájmu. Víc než cokoliv detektivního, nebo napětí se týkajícího, mě na tomto filmu zaujaly drobné a přesto velmi zábavné černé vtípky. Jinak mi svým projevem neskutečně lezla na nervy Marlene Dietrich, kterou bych s chutí obsadil do role oběti vraždy, aby od ní byl pokoj. (11.08.2007)

Film má prenádherný vizual a strašne zaujímavé divadelné kulisy. Je tu rozohraný ako taký detektívny príbeh, ktorý neurazí. Len je tu veľmi veľa dialógov a tak je tu veľký priestor pre nudu a nezáživnosť, dlhú dobu sa tu nič zaujímavé nedeje. Film je skoro bez atmosféry, tá prišla až ku koncu filmu a to sa mi zdá veľmi málo aj napätím je to tu biedne. Videl som M. Soaviho hrôzu na javisku a aj jej som dal 3*, ale ten film bol záživnejší ako tento. No ,ale aspoň koniec ma potešil,bol nepredvídateľný a vobec som ho nečakal, lebo celu dobu nás pán režisér zavádzal, aby to vo finále rozbalil a práve preto dávam 3*, ale aj tak zatiaľ najslabší Hitchcock. (06.08.2015)

Dokonale obsazený a perfektně odvyprávěný film, který upoutá pozornost od začátku do konce a člověk je neustále napnutý, co bude dál. Sledovat herectví úchvatného ženského dua Jane Wyman (scéna v taxíku je jedním z vrcholů filmu) & Marlene Dietrich je vyloženě požitek, stejně jako skvěle napsané dialogy. Moc se mi to trefilo do chuti, a i když je rok vzniku z toho samozřejmě znát, v jednotlivostech mi to přijde dokonalé a jako celek úžasně zábavné, byť chápu, že závěrečný zvrat může řadě lidí přijít nefér, a ani já jsem z něj nebyl nějak nadšený, ale je to určitě zajímavý filmařský nápad. (25.06.2023)

Začínám mít zpětně dojem, že Mistr Hitchcock byl stejně rozjařený a nad věcí filmu vysoko postavený pán jako třeba Jacques Tati, jenom ho na rozdíl od JT neskonale bavilo to rafinovaně vzavinovávat a schovávat do různých pater samotné stavby filmu. Zřejmě mě čeká přehlédnout a přehodnotit celou jeho tvorbu novýma, pronikavějšíma očima. *** Tady dává další rozmarnou lekci ze svého semináře Filmové umění vs. realita (více v mém komentáři k Muži, který věděl příliš mnoho) a tentokrát si před závorku vytknul samo herectví, zastávání rolí, až se pro samé role na (filmovém) jevišti i ve (filmové) realitě málem vytratí příběh, který jste chtěli sledovat. Film je od počátku pomotaný, téměř každá postava zastává více rolí, než je možné naráz zvládnout, a uděluje více rolí ostatním postavám. Role se nezřízeně množí - pomáhá tomu nejen okolnost, že mladá herečka Eve se rozhodne předstírat, že je asistentkou slavné divy, aby přišla na kloub okolnostem vraždy, z níž je obviněn její milý. Nesmírně tomu přispívá skutečnost, že její tatínek má zálibu v detektivkách a v hlavě se mu rojí nápady, do nichž okamžitě všechny kolem sebe obsazuje, právě jako fakt, že její maminka má potíže s pamětí a každý v jejím světě vystupuje v nekonečně mnoha rolích tak vůbec. Čehož její manžel hojně a potěšeně využívá a identity se množí jako houby po dešti. Ale nikdo není jednoduše sám sebou, role se násobí a kumulují a také nazvájem vyvracejí, zmatky rostu a přitom hraní rolí a předstírání je prvotní příčinou katastrofy, k níž došlo, i klíčem k jejímu rozřešení. K pointě budiž dodáno, že je stejně nekompromisní jako nutná. Ačkoli celý film je královsky zábavnou rozjařenou filmovou radovánkou a rafinovaným, vesele filosofujícím komentářem k podstatě, povaze, svobodám i nesvobodám obsazování se do rolí , guilotinově břitký závěr je jediným možným východiskem - z příběhu, v němž se role tak nekontrolovaně rozbujely, že to člověka dohnalo až za okraj sebe, tam, kde se přestává sám chápat a poznávat, za hranice srozumitelné postavy, se nelze v úplnosti vyvázat jinak než smrtí, uštváním. Fanfarónsky zkonstruované dílo, které se pod pláštíkem rozmarné a převelice zábavné etudy dotýká samotné podstavy osobnostní zpronevěry, šílenství a zániku člověka, který propadne kouzlu unikání z role do role, jakmile mu na pokračování v rozehraném příběhu nestačí síly. Čím víc se tu Hitchcock zaobírá herectvím a filmovou/divadelní tkatikou, tím víc toho odkrývá o slabošské povaze člověka obecně. (25.08.2015)