Moonfall

Rolande, díky. Takhle poctivá kravina, která je evidentně nadnesená (jelikož vychází z šílených konspirací a žánrové estetiky padesátých, potažmo i těch devadesátých let) a v níž se jede celou dobu na plný plyn, v kinech dlouho chyběla. Moc nerozumím těm výtkám ohledně haprující logiky a závěrečné existenciální vsuvky - je to přece filmová sci-fi, ne instruktážní snímek od NASA. A je to sakra zábavně natočená sci-fi, kde náramně fungují deadliny a záměrně přefouknutá a nevěrohodná zápletka na velkém platně zkrátka vtáhne. Některé dialogy jsou pravda neskutečně cheesy a ladnost plynule odvyprávěných Dne nezávislosti a 2012 místy nahrazuje až moc překotné tempo, ale co už.. Usmíval jsem se jak malý capart a vlastně mě to celou dobu nepřestalo překvapovat. Emmerich tohle pořád umí jako nikdo. 75 % (06.02.2022)

Po Útoku na Bílý dům Emmerich ztratil schopnost natáčet zábavné filmy a jen se trápí. Námět Moonfall má potřebné parametry na zábavný katastroficko-sci-fi blockbuster (s haprující gravitací se dalo užít spousta srandy) a ústřední herecké trio sympaťáků je fajn, ale je to strašně odflákle napsané a zrežírované, napětí tu neexistuje, jen zvědavost, co to v tom Měsíci teda je (z čehož se dle očekávání vyklubou jen dänikenovské sračky), je vám naprosto jedno, jak to skončí a destrukci naprosto chybí wow efekt. (05.04.2022)

 „JSME SOUČÁSTÍ MEZIGALAKTICKÉ VÁLKY, KTERÁ ZUŘÍ UŽ MILIARDY LET.. MĚSÍC MUSÍ PŘEŽÍT!“   Emmerich jede ve svejch vyjetejch kolejích, takže dává (lehce) vzpomenout na Den nezávislosti, 2012, atd… Prostě podobnej mustr i s těma vykecávacíma pasážema. Škoda. Děj je tak blbej, až bych řekl, že je to schválně. Třeba aby vynikly hezký efekty. A vesmír. Jinak… Trojka z nostalgie a techniku.     /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Přistání na Měsíci považuju za habaďůru. 2.) Když jde o život (celý planetě), spolíhám na zázraky.  ///  Thx za titule „num71“.                  PŘÍBĚH  **  HUMOR  *  AKCE  **  NAPĚTÍ  * (21.04.2022)

,,Mám to přepnutý do režimu letadlo'' ---- Emmerich miluje katastrofické filmy o tom žádná. Pár se mu jich v čase nastupujících digitálních technologií i povedlo, bylo to spíše ale tím závanem čehosi nového. Dnes je digitálně rozsekané město v každém druhém filmu a je jedno zda zrovna vylezla z mořských vln Žlababa nebo si to v něm rozdávají hrdinové od Marvelu a DC. Vizuál tedy už neohromuje, létající vlaky a trajekty už jen těžko mohou někoho šokovat.  Scénář je naprosto debilní. Klišé se kupí na klišé, do toho rádoby vtipné hlášky...  Rasově vyvážení herci už nemohou spasit ten průser ať se snaží sebevíc a já mám dojem, že se snad ani nesnažili. Doba jde dál, přeji diverzitě a tak současným americkým hrdinou je vyžraný tlouštík. Poselství je také o ničem, vzpomínám se slzou v oku na starej dobrej Armageddon. Tohle je max za jeden impulz EMP. * (11.07.2022)

Přiznávám, že mě to bavilo a během všech těch vykolejených bláznivin, co se v tom neustále dějí, jsem měl připitomělý úsměv na tváři, ale člověk k tomu musí přistupovat jen jako k totálnímu non-braineru (zvlášť při dialozích). Bylo pro mě příjemným překvapením, že z postavy Johna Bradleyho, ze které jsem po zhlédnutí trailerů měl největší obavy, se nakonec vyklubal highlight filmu. Dějová linie s ním, Patrickem Wilsonem a Halle Berry mě bavila, ale Moonfall si bohužel táhne jako obří kouli u nohy i nucenou paralelní linii s rodinnými příslušníky na zemi a tyhle prostoje pro mě byly kamenem úrazu. Scény s hrozně napsanými, nezajímavými, nesympatickými a i otřesně zahranými charaktery (Charlieho Plummera nechci už nikdy v ničem vidět) chvílemi měnily blbé leč zábavné guilty pleasure v bolavý trapas. (12.04.2022)