Moonlight

Manchester by the Sea ma dostal viac. Bol pocitovo plnší, vzťahovo rozpracovanejší a detailnejší. Moonlight sa vyjadruje o jemných veciach v drsnom prostredí obdivuhodne jemne, ale príliš úsporne. Opiera sa o poetiku artových vsuviek, spomalovačiek a tichých detailov tvárí tam, kde by sa mohol vyjadriť zretelne. Uznávam autorské režijné vedenie i vysoké herecké kvality. Bavilo ma sledovať premenu hlavnej postavy v troch životných fázach, skúmať jej vnútorný vývoj. Ale ostávam nedotknutý. Oscariáda okolo Moonlightu je skôr politická než zaslúžená. Je reakciou na minuloročný rasový "prúser”. Napriek tomu je dobre že sa udiala, už kvôli aktuálnym náladám vo svete, šíreným jeho lídrami. (27.02.2017)

Tak som mal konečne možnosť vidieť film, ktorý získal ocenenie najlepšieho filmu roka na Oscaroch. A napriek tomu, že som mal iného favorita musím priznať, že ocenenie je zaslúžené. "Moonlight" je jeden nádherne natočený, úžasne napísaný a vynikajúco spracovaný príbeh, kde od začiatku do konca som mal pocit, že všetko do seba zapadlo. Nenudilo ma to, držalo ma to, všetky tri akty filmu sú skvelé a dokonca som mal pocit, že každý bol ešte o niečo lepší. Nepotrebujeme vedieť veľa odpovedí. občas len stačí sledovať život mladého černocha, ktorý sa musí naučiť prežiť v ťažkom prostredí a snaží sa pochopiť seba samého a podľa mňa to absolútne funguje. Film je plný excelentných hereckých výkonov a podanie hlavného hrdinu v tomto filme je tak vynikajúce, že sa s Chironom dokážeme stotožniť v každom momente jeho života. A otvorene ešte poviem, že keď si skutočne človek v hlave premietne jednotlivé scénky, tak nemám pocit, že by sa nás snažili tvorcovia klamať alebo zavádzať. Pre mňa ide o skutočne fantastický počin a jediné čo môžem povedať, choďte sa na film pozrieť. Hodnotenie: A (02.03.2017)

Jestli se tomuto filmu nedá něco upřít, tak skutečnost, že Barry Jenkins je hodně šikovný režisér, který si k sobě přibral neméně šikovného kameramana Jamese Laxtona. A i když tato šikovnost jde ruku v ruce s herci, kteří tu nehrají vůbec špatné, největší problém mám hlavně s tématem, který ne, že by nebyl nezajímavý, ale zajímal mě spíše čistě z oskarového hlediska. Osobně totiž hodně těžce vnímám životní osud mladého Chirona, který se nachází ve společnosti, která jde totálně mimo mě. Ve filmu nerozumím nikomu a sleduju samotného Chirona, který se těžce vyjadřuje a spíše to všechno sleduje jako kdyby z nějakého povzdálí. Zřejmě asi vnímá, že to, co se kolem něj děje, není úplně ideální, ale sám s tím nedokáže nic udělat, takže se snaží aklimatizovat, ale i přesto si udělat svůj vlastní úsudek. Zvláštní film, dobře natočený, ale mně hrozně nepřístupný. Těžce se mi hledala jakákoliv emoce, které bych se mohl byť jen chytit. (14.02.2017)

(1001) 20.8.2017: Během počátečních pár minut jsem byla šťastná jako blecha a věřila, že opravdu bude následovat nejlepší film roku. Velký muž přichází zkontrolovat svého podřízeného. Vymění si pár zdánlivě přátelských slov. Tušíme za nimi komplexní podtext a jasnou hierarchii. Muž pokrytý vředy a boláky se na nich dožaduje milosti a je zároveň uboze zoufalý a závisle apatický. Cestu jim přeběhne malý chlapec, kterého bezeslovně pronásledují šikanizéři a hazejí po něm kamení. Chlapec se schová ve vybydleném domě, je tam sám, ve tmě, slyší jenom rány a dunění. Dvě silné ruce vytrhnou desku zabedňující okno. Velký muž přišel vytáhnout chlapce na vzduch a do světla. Dynamika této úvodní sekvence je tak strhující a svůdná, až to bolí. A to také proto, že se jí (až na pár kraťoučkých chvílí) už nic jiného ve filmu ani nepřiblíží, natož abych se dočkala ještě gradace. Místo silného příběhu přichází obvyklé potíže filmů s pasivním protagonistou, rozmělněné navíc mezi tři herecké představitele. Jedinou konstantou v pravém slova smyslu je Naomie Harris a ta dostává tak málo času a je tak izolovaná od hrdinova života, že vůbec nemá prostor rozhodit svá kouzla. A můj osobní problém je, že když už jsem si jakžtakž zvykla na pomalé rozhoupávání k bolestivým pointám prvního a druhého aktu a přijala ten postup jako normu, tak přišel akt třetí, který byl úplně jiný a já ho nepochopila až do té míry, že nijak neovlivnil můj zážitek z filmu. Musím se jít znovu podívat na Štastni spolu. --- 2. 9. 2022: Na Štastni spolu ještě nedošlo, ale zato jsem se znovu podívala na Moonlight, ovlivněná zejména tím, jak na Cinefixu pořád dělají videa o tom, jak je to skvělý a citlivý film. A musím říci, že tentokrát byla moje nálada poetice filmu příznivěji nakloněna. S výtkami, které jsem popsala v minulosti, pořád více méně souhlasím, nicméně jsem vedle teorizování, co bych všechno sama udělala jinak, také (konečně) ocenila to, co film doopravdy nabízí, včetně třetího aktu. Pořád bych nejraději odstranila ten předposlední záběr a nechala to víc otevřené, ale to, co mu předcházelo, jsem si pěkně procítila, a dokonce jsem se rozplakala dojetím u scény přípravy jídla a očekávání a předznamenávání, které vzbuzuje a naznačuje. Taky jsem se posunula od toho, abych protagonistu popsala jenom jako pasivního, dnes bych použila slova jako traumatizovaný a k smrti vyděšený dávat najevo své opravdové city. (20.08.2017)

Ve svém jádru mnohem romantičtější film než třeba La La Land, ukazující peripetie jednoho lidského života s láskou a bez ní. Nutno podotknout, že právě láska zde nehraje vedlejší roli, skrze ni je naopak definována sama identita hlavního protagonisty. Ten bez ní strastiplně skomírá, podobně jako pastviny bez vody, či loď ztracená na nočním moři bez měsíčního svitu. (15.05.2017)