Taký je život

Tohle je film, který jsem chtěla vidět od té doby, co jsem se dozvěděla, že existuje. Hned mě zaujal. Mé tehdejší tušení, že to bude film kvalitní, se potvrdilo jako správné. Rozhodně se spolu s některými filmy Machatého jedná o to nejlepší, co česká němá kinematografie vyprodukovala. A když to vezmu kolem a kolem, tohle jsou asi jediné pokusy, které se dají porovnat i se světem, jinak to byla v českém filmu dlouho bída nad bídu. Film je to dojemný, má spoustu zajímavých záběrů, dobré herce a hlavně poselství. Je syrový, ale o to více reálný. Žádné mezititulky, jen utrpení chudých. A přesto to není tolik poplatné levicovým myšlenkám, jak by mohlo být. Můj zážitek umocňuje ještě to, že jsem film viděla na velkém plátně s živým hudebním doprovodem. (11.04.2012)

"Neštěstí nechodí nikdy samo." Ano, i já jsem viděl tento neradostný snímek za zvuků hudebního doprovodu Jana Buriana ml., ale tentokrát na projekci v pražském kině Ponrepo, kde byl také promítán z unikátní kopie připravené k 60. výročí československé kinematografie. Její obnovená premiéra pak proběhla 11. září 1959 během 10. ročníku Filmového festivalu pracujících. Původní verzi filmu však poprvé představilo jediné berlínské premiérové kino už 24. března roku 1930. (26.11.2016)

Němý československý film německého režiséra a scénáristy Carla Junghanse, je považován za významný příspěvek československé kinematografii, který představuje odklon od konvenčnějších filmových stylů své doby. Jeho zkoumání sociálních otázek a novátorský přístup vyprávění příběhu dokonce zajistily místo v dějinách filmu. A tak je dobře, že se film zachoval a že jej lze shlédnout i dnes. I přes své stáří i nadále získává pozitivní ohlasy právě pro ten svůj novátorský přístup k sociálnímu realismu a dynamickému vizuálnímu stylu. Příběh se zabývá tématy chudoby, alkoholismu a sociální nerovnosti a nabízí tak dojemný obraz života v Československu na počátku 20. století. Carl Junghans impozantně pojal autentičnost a emocionální působivost v zobrazení chudoby a sociálních problémů, přičemž silně vyvolává soucit s postavami a jejich bojem. Vizuální styl, který plně využívá dynamický střih, expresivní úhel kamery a působivé vizuální prvky přispívající k silné a sugestivní atmosféře filmu, byl ovlivněn sovětskou teorií montáže, který byl často zmiňován jako samotný vrchol pojetí. V oblasti filmu a filmového výtvarné umění má tak snímek nemalý historický význam. A co se týče vyjádření dané problematiky, má nemalý význam společenský. Tenhle film je potřeba vidět, neb spousta dějových odvětví je dokonce i nadčasové. A snad i kvůli Theodoru Pištěkovi, který je tu v roli, dle toho jak ho známe z pozdějších zvukových filmů, opravdu netypické. (30.08.2024)

Jeden z mála uznávaných filmů, který jsem přijala také jako svůj velice oblíbený a mohu jej vidět stále dokola. Samozřejmě němou verzi, protože ta ozvučená je směšná (poplatná estetice 1959, což bohužel vytvořilo mezi obrazem a ruchy skutečnou propast 30 let, kterou nelze překlenout). V prostředí bytu rozkmotřené pradleny s uhlířem jest vše opravdové. Výborné herecké příležitost zde využilo celé obsazení, od velkých rolí (nádherně upocený Pištěk nebo utrápená Baranovská), až po epizodky stylové Kysilkové s lennonkami nebo souseda Plachty. Nejlepší je ovšem Máňa Ženíšková a její pracovna vyzdobená Mary Pickfordovou. Takovou bídu bych dřela hned. Samozřejmě v Praze, nikoli v anonymním městě, kam bývá děj některými historiky mylně zasazován. Karlův most je přeci jenom jen jeden. Doporučuji samozřejmě také volné pokračování - ...a život jde dál... (1933-5) s báječnou Itou Rinou. (19.02.2009)

Českými filmovými historiky vysoce ceněný snímek němé éry - ač u dobových diváků, zřejmě kvůli nástupu zvuku, propadl -, pro důkaz netřeba chodit daleko, viz kupř. zdejší anotace, za níž stojí NFA  ("rozvinutý filmový jazyk", "progresivní montážní postupy", "symbolická funkce detailů"), nutno však přiznati, že mě osobně jeho formální stránka nechává chladným (či na mne dokonce působí rušivě, jeho Sověty inspirované articistní skladebné postupy za mě narušují plynulost děje, ztěžují napojení na postavy a z toho plynoucí emocionální odezvu; inu, škoda, že Italové přišli se svým neorealismem až o 20 let později), svou sílu pro mě film má v nehraném (chce se říci: takový byl život!) vykreslení bídy života nejchudší vrstvy společnosti. Bych se nedivil, kdyby tohle byl nejbezútěšnější československý film vůbec. Příjemně mě překvapil a líbil se mi i Theodor Pištek, jak ho znám z komedií a neuměl jsem si ho moc představit v záporné dramatické roli, tak musím říct, že uměl být i děsivý. Škoda přeškoda, že spolu s filmem nešlo digitálně zrestaurovat i Liškovu hudbu z konce padesátých let. Nechci nijak znevažovat profesní um Jana Buriana (i když mě jeho hudba k tomuto filmu přišla až moc výrazná, žel bohu neorganická; uznávám, dotvářet dílo musí být extrémně těžké), ale Liška je prostě jen jeden, chci věřit, že si s úkolem hudebně doprovodit tento film svého času poradil lépe. Ale možná ne, když se zde v komentářích spílá i verzi z roku 1959. Nezjišťoval jsem, co je možno "nakoupit" na ulož to, na to abych po tom pátral a porovnal různé verze, mě film tolik nenadchnul. 60 % [dafilms] (17.04.2023)