Posledná rodina

Uf, uf, silná káva. Těžko se sbírají slova. Život výjimečného člověka a umělce ztvárněný v parádně zvládnutém filmu. Když se řekne geniální umělec, kterého líbají múzy, andělé, ale i démoni, vybaví se člověku persona typu Zdislaw Beksinski. Smekám. Soundtrack https://www.youtube.com/watch?v=HFWKJ2FUiAQ (21.05.2019)

Rozmýšľam, či som niekedy v minulosti narazil na obdobný film, v ktorom by celá rodina pôsobila tak podivným, depresívnym dojmom, mentálne slaboduchých jedincov. Napriek tomu, že divákovi pomerne rýchlo dôjde kam toto celé smeruje, ten úplný záver ho proste totálne rozšľahá na kolomáž, ako nejakú srnku pod kolesami kamióna. Ťažko sa bude zaspávať ... veľmi ťažko. (09.02.2017)

Panelstory o takové "normální" rodince a o tragických koncích jejích členů. Velmi zajímavě natočeno, vyzdvihuji obdivuhodný herecký výkon pana Ogrodnika v náročné roli syna Tomka a úžasnou scénu s padajícím letadlem. Na debut opravdu velmi vydařené dílko. Je zajímavé sledovat, jak některé typy lidí svými myšlenkami, tvorbou či způsobem života zlo a neštěstí vyloženě přitahují. (01.04.2017)

Naprostá paráda... Film o životě umělce většinou svádí k jakési filmařské interpretaci jeho díla. A když jde o malíře Beksinskeho formátu, přímo se nabízí trochu se u toho vyblbnout, voajérsky si poonanovat nad sekvencemi tvořícího poláka pronásledovaného sny a vizemi plnými temnoty, hrůzy a strachu. To je ale cesta zrádná, tím spíš, že sám Beksinski vzpupně odmítal jakékoliv výklady své práce. Matuszynsi překvapivě zvolil cestu naprosto odlišnou a díky tomu se mu povedlo říct toho o beksinskeho díle více než jsem sám doufal. Ta, prakticky téměř dokumentární, forma která odhaluje syrovost každodenního zápasu, jde až na dřeň a říká prakticky vše. Film obsahuje vše důležité: rodinné vztahy (hlavně s Tomkem), hudbu (!!!!), stísněnou panelákovou šeď, kameru, uzavřenost.. Hodně mi to připomnělo film Love Is the Devil: Study for a Portrait of Francis Bacon, který se vydal podobnou cestou a poprvé mě zklamal tím, že vlastně vůbec není o tvorbě. Až později jsem pochopil, že jsem na to koukal z naprosto špatného úhlu. Poslední rodina není parádním filmem kvůli bůhvíjak zručné režii a skvostnému herectví (ikdyž ten týpek co hrál Tomka si tam jede neskutečné bomby) ale proto, že odvážně zvolil divácky méně atraktivní ale zato vyzrálý a zodpovědný přístup k vykreslení nedoceněného polského národního pokladu. (11.05.2017)

Ve chvíli, kdy je film zbytečný, protože je to tisící polská variace na totéž téma, je mi jedno, jak zaumná filmařina při něm přišla nazmar, poplatná plytké, a pokud takto pouze opakovaně, pak už člověka a tvůrce nedůstojné tezi. Zas mě jenom namíchnul, je to prototyp polských ufňukaných filmů z ušmudlaného, lepkavého prostředí, postavených na té blbé premise, že každý má právo na svoje patologie, atavizmy a špíny a na to, aby v nich shnil, a především na slabošství, s nímž se to bez přemýšlení a bez práce na sobě rovnou vzdá, zbývá pak jen rezignovat a nějak se prakticky zařídit a vzájemně se v tom rochnění podporovat a utvrzovat. A krom toho to až nejapně připomíná Amatéra, kdy starší chlap dostane kameru a všecko to točí. Čili už nic nového pod sluncem, další Polák, který se zhlídnul v babrání. (Proto mám o tolik raději rumunskou kinematografii, kde v podobně handikepované realitě vznikají skutečné, odvážné skvosty, nesentimentální a mnohdy geniální.) A Hanekeho vznešenou Lásku to staví naruby, či dokonce ignoruje a zazdívá, jako by nikdy neexistovala, neřekla v tomhle dialogu své a neukázala v magické přitažlivosti člověka vnitřně poslušného vyššího nároku, který teprve vede k nezaměnitelné kráse a úctě a sblížení ve spolupráci u pochopení daru života, k míru a pokoji - mladý pán Matušinský to chce umanutě oslyšet, odstrkat, jako líný harant, skrze onu zvrácenou základní tezi o přijetí každého hnusu a slabošském otročení zvrhlostem v bídě, vzájemném se unavování a ubližování, protože na to máme přece všichni právo (ech!), jež postavíme na piedestal, takže se pak i starání se o svoje staré rodiče nebo partnera stává trpným břemenem beze smyslu, které se ale bez keců táhne až do ošklivého konce... stejně jako právo na sebeurčení třeba sebevraždou... Hm. Upatlanost povýšená na právo, z lenosti, z vnitřního strachu z práce na sobě a strachu toužit po čemkoli vyšším, z toho tiku, že je lepší to rovnou všecko vzdát, kyselé hrozny, užírání se a zpíjení malostí. Zkrátka další takový, kdo sebe a celý svět chce utvrdit, že člověk se sebou nemusí pracovat a kultivovat se, starat se doopravdy. Stačí, když obraz bude formálně precizní, jeho obsah je každého soukromá, sobecká věc, jak život kolem sebe a v sobě zohaví. Aj. To je zlé. *~ (12.06.2017)