Posledná rodina

Přiznám se, že mě ten film zpočátku nebavil a musel jsem se hodně nutit do toho, abych se na něj soustředil. Pak si mě ale postupně získával a přibližně někde od prvního pohřbu mě to pohltilo; samotný šokující závěr mě pak rozerval na cucky (dílo Zdzisława Beksińského i jeho životní osudy mi byly až do zhlédnutí tohoto filmu neznámé). Skutečně výjimečně dobrý film, který mě uzemnil svými filmařskými kvalitami - Matuszynski je bez debat obrovský talent a Poslední rodina je rozhodně zázračný debut. Velmi silný, dojemný a působivý film, který budu z hlavy dostávat velmi dlouho. Mimochodem při sledování jsem si mnohokrát vzpomněl na můj oblíbený film Amatér, který je zajímavé s Poslední rodinou porovnat. (21.11.2016)

Film prakticky objektivně bezchybný, který uspokojí jako předm analýzy i jako vtahující příběh jedné dysfunkční rodinné jednotky. Osobně na podobné chladné studie nemám buňky a pětihvězdičkové hodnocení si umanutě vyhrazuju pro filmy, se kterými subjektivně souzním, ale tady obzvlášť cítím velký respekt i přesto, že mi režisérovy skvěle realizované volby úplně neinklinují. 4 a 1/2 (31.03.2017)

Film je opravdu o celé rodině, nikoli jen o umělcích, což oceňuji. Syn malíře Tomek, podle recenze pouze neurotický jedinec, podle mě totální psycho v nejhorší podobě, jakou si lze vůbec představit, člověk si až říká: "jak může něco takhle bláznivého vůbec existovat?" je nevděčný, rozmazlený a do toho všeho vyšinutý spratek, který se neocitl trvale v ústavu jen díky podpoře rodiny. Se slabšími jedinci většinou soucítím a dokáži jim ledaco odpustit, ale s tímhle nesympatickým mišuge, který jen ničí, soustavně řve a chová se totálně bezcitně k lidem co o něho pečují, zejména k matce, bez níž by nedokázal přežít (a také že jí o moc déle nepřežije) jsem empatii neměla. Je hezké, že se navzdory handicapu stal průkopníkem západní kultury v Polsku, ale bez tlačenky a kontaktů od otce to jistě nebylo, celá rodina se točila jen kolem něho a jeho výstřelkům. Rodiče, které nerespektoval, mu neuměli dát hranice a otec se skrytým, potlačovaným sklonem k sadismu se na něho bál vztáhnout ruku, protože se bál svého druhého temného já. Jedináček Tomek, opravdu nejnesympatičtější filmová postava posledních let! Herec hrál velmi přesvědčivě. - Osobně bych dala ještě větší prostor jeho otci a detailnějšímu seznámení se s jeho působ.,temnými obrazy. - Celkem zajímavé, opravdu ze života, nepřibarvené (snad až na takřka svatou, všeodpouštějící, takřka se vším smířenou, tichou a milou matku, která to se svými muži opravdu mnohdy neměla lehké. Malíř svojí manželku často využíval jako modelku - např.fotografie Sadistův korzet, kde pózovala nahá, omotaná provázky do sítě.... a takřka neustále jí byl v patách a nakonec natáčel na video i její vlastní smrt. Obětavá žena se navíc starala nejen o své narušené muže, ale i o nemohoucí vlastní matku i tchýni, s nimiž bydlela v jednom bytě. Díky ní rodina fungovala, držela své příbuzné nad vodou. Ovšem nepopírám, že i takové ženy žijí ). Depresivní, doporučuji jen určitému druhu publika. (22.06.2017)

Neváhej a toč takové (ne)normální polské rodinky aneb film, který vzbuzuje a zanechává pocit, pro který neexistuje exaktní pojmenování; něco na pomezí nepopsatelného smutku, odzbrojující opravdovosti, upřímné radosti, nevyřčeného mezi řádky, existenciální osamělosti, klaustrofobického panelákového geniu loci, voyerské depkoidní tragikomedie a neuchopitelné nádhery toho všeho. Silná slova, silný film a redefinice životopisného žánru jako takového. Beksińského znepokojivé surrealistické obrazy to nikterak neřeší a přesto to o nich vypoví vše. Zadře se to pod kůži způsobem, který lze vydýchat jedině netečným pozorováním noční oblohy, kdy si zapalujete jednu o druhou. Bez ohledu na to, že jste zapřísáhlý nekuřák. Je nad mé chápání, kde se výše uvedené bere v tak mladém (a debutujícím!) tvůrci. Prostě... Gratuluji. (11.02.2017)

...Ako sa totižto kedysi nažívalo v jednom z varšavských panelákov, resp. v priam exkluzívnom bytovom interiéri rodiny Beksińskich, tak to sa vskutku dozviete iba v tomto skvostnom, a v curriculum vītae ladenom debute pod režisérskou taktovkou Jana P. Matuszyńskiho, [mladého chalaniska], autora nasledujúceho titulu podľa skutočných znakov v podobe Żeby nie było śladów; Ateliér Zdzisława Beksińskiho, bude doslova praskať vo švíkoch, rovnako ako bude "prskať" aj ich psychicky labilný syn Tomasz so samovražednými sklonmi; skrátka, kde sa obzrieš, tak tam na teba zároveň dychčala i smrť; presne tak, Posledná rodina bola aj o umieraní... • Naprosto neuveriteľný herecký koncert zo strán troch ústredných protagonistov: a.) Andrzeja Seweryna, ako umeleckým spôsobom založeného človeka; b.) Aleksandry Koniecznej, ako Umelcovej príťažlivej manželky → obidvaja právom obdržali poľské filmové ocenenia za najlepšie výkony v hlavných úlohách; c.) a Dawid Ogrodnik, tak ten pre mňa predstavoval úplne špeciálnu kapitolu - geniálne stvárnenie, ktoré som si náležite užíval, aj keď sa povedzme vyznačovalo negatívnymi vlastnosťami s miestami svetlejšími zajtrajškami. • Áno, ocitol som sa v „nemom úžase,” čo mi to vlastne ten režisér naservíroval rovno pod nos v zmysle toho, že som si dopredu vôbec nič nezisťoval, čo sa konkrétne týkalo tohto reálneho predobrazu, pričom každou ďalšou scénou sa moje výsledné pocity iba neustále umocňovali, a to ani nehovoriac o šokujúcom finále, ktoré ma napokon totálne uzemnilo! + archívne zábery + emotívna baladická pieseň počas záverečných titulkov = MAJSTROVSKÉ [ARCI]DIELO, ktoré síce obsahovalo i niekoľko hluchších miest, no i napriek tomu si pevne stojím za plným hodnotením, lebo táto látka bola nadštandardne kvalitne ušitá s pevnými niťami, z ktorých vzišiel až takto súrodý tvar. • Kto mi niekedy aspoň jediný raz vysvetlí, prečo tí Poliaci nakrúcajú tak mimoriadne filmy...? → či to bolo už predtým, alebo až potom, stále ide o nadčasové veci, ktoré sa v rámci 21. storočia, zvyčajne štylizujú aj tým spôsobom, že sa pracuje podľa skutočných udalostí; ahá, tak to preto majú takú dynamickú razanciu. (13.09.2024)