Texaský masakr motorovou pilou 2

Ani jsem nečekal, že se mi bude tohle pokračování TCM až tak líbít. Chápu, že od originálu se tenhle druhý díl svým pojetím hodně liší, ale mně to na rozdíl od některých až tak nevadilo. Leatherface je tady sice vyobrazenej jako jeblej permoník, ale zas má namakaný sparing partnery, a já už vím, kde se Rob Zombie inspiroval pro svůj geniální Dům. Celkově jde o úlet s lookem béčka, který si však svoji dávku pohoršitelnosti drží velmi slušně. Spokojenost. 80% (09.05.2013)

U hororu jsem se už dávno nezasmál tak, jako u dvojky texaského masakrování. Ani jedna postava není normální a nakonec zešílí i ty, co by ještě někde uprostřed filmu jako normální mohly být. C. Williamsová sesazuje z trůnu vřískající královny J. L. Curtisovou, jelikož tak vytrvalý ječák po většinu poslední třetiny filmu se jen tak nevidí. D. Hooper sice úchylné kanibaly loví, páč mu sebrali bráchu, jenže když se ozbrojí třemi pilami, tak mezi ně hravě zapadne. Působivé bylo temné podzemí zahalené do jemného oparu, který prorážely stovky barevných světel a světýlek, naopak trochu zklamalo minimální gore. Namlsaný divák chce přeci jen více, než pouze pilu v břiše a stahování kůže mimo záběr kamery. Jako taškařice povedené. (31.07.2019)

I s úctou k nedávno zesnulému Hooperovi musím napsat, že to byl skutečně muž dvou max. tří filmů. Pokračování jeho žánrové klasiky je svým způsobem absolutním protipólem k původnímu dílu: místo ztísňujícího avatngardního horroru servíruje hysterickou slasher satiru, bohužel nezná míru a tak tam kde by stačilo max. 75 min nám nakladá stominutou šílenou jízdu u které jsem se místy nemohl samou nudou ani soustředit. Dennis Hopper v čiré zoufalosti nepředvádí nic ani zdaleka zajímavého a Caroline Williams má super šortky, ale většinu filmu tak nepřiměřeně vříská, že jsem zhruba každé dvě minuty mačkal tlačítko mute. Hrecky to obecně působí tak, jakoby Hooper přišel na plac a všem řekl: zahrajte to co nejvíc ujetě umíte a pořádně se odvažte. (02.09.2017)

Tobe Hooper se po 12 letech vrátil ke svému debutu, aby dovyprávěl příběh kanibalské rodinky holdující lidskému masu. Jenže... veškerá syrovost se vypařila a nastoupila maškaráda a lá 80. léta. Což znamená více brutality, krve (všichni víme, že v jedničce krev chyběla a přesto působila drsně), popová hudba a skoro jedovatá sebeparodie. Ani Leatherface totiž nepřipomíná toho vyšinutého řezníka, spíše úchyláckého šaška, který před řezáním obětí dává přednost podivným tanečním kreacím se svou motorovou kamarádkou... Tohle není znásilnění původní Hooperovy předlohy, tohle je osobitá vize cílevědomého maniaka, jenž se svým dílem naložil tak, jak mu to jeho chorobná mysl dovolila. Bohužel se nikdy nevyhne srovnáním s kultovní jedničkou, a díky tomu vždycky pohoří jako toaletní papír. Osobně se domnívám, že házet na něj špínu je chyba, protože film z celkového hlediska (samozřejmě nehledě na to, že se jedná o pokračování) nepostrádá nic z toho, co od hororu očekávám. (11.04.2010)

Jak navázat na nepřekonatelný kult? Prostě jít zcela jinou cestou. Navzdory umanutým fandům (a údajně i stejně nechápavému producentovi Menahemu Golanovi) Tobe Hooper přistoupil k výzvě udělat druhý "Texaský masakr" tak, že se na svůj průlomový film sice napojil dějově, ale stylově se vůči němu důsledně vymezil. Namísto drásavě sugestivního hororu s jasně polarizovanými stranami obětí a monster přišel se splat-stickovou hysterickou satirou 80. let, dobového konzumerismu i kanibalizujícího kapitalismu a také amerických ctností v čele s rodinou, coby základem státu, malými podnikateli, kteří pilně dřou na svém, poctivou prací, jež přináší ovoce, a dokonce i westernovými šerify zosobňujícími vše správné. Již úvodní sekvence naznačuje jednak posun stylu, ale především také doby, kterou právě Hooper zachycuje a glosuje. Namísto idealistických hippies zde máme frackovité osmdesátkové křupany, kteří svým chováním mají blíže přízemně bestiálním monstrům z prvního filmu. v souladu s tím, pak také Leatherface a jeho rodinka musejí náležitě přitlačit na pilu, a to nejen doslovně. Ústředním motivem filmu je šílenství, které nepředstavuje propad do hlubin oproti rozumu a soudnosti reality, ale naopak zastřešující princip osmdesátkové americké společnosti. Jedinou alespoň zdánlivě příčetnou postavou - uprostřed jalových maloměstských buranů, afektovaných teenagerů, obsesivních strážců zákona dychtících po pomstě i kanibalských degenerátů - je hlavní hrdinka, která ale právě postupem času sama, tváří v tvář (a to i doslova v geniální scéně ze spižírny) prožitým hrůzám, směřuje do náručí blaženého šílenství zdejších tančících dervišů s motorovými pilami. Hooper opět bravurně inscenuje kakofonii hysterie, utrpení, děsu a zvrácených požitků, byť tentokrát jinými prostředky. Zatímco v jedničce se obešel s uzavřeným malým prostorem, vychýlenými úhly kamery, impresivní montáží a až industriální zvukovou stopou, tentokrát vytváří nejen co do prostoru děje, ale i dramaturgického konceptu pompézní pouťový dům hrůzy rozprostřený do obřího labyrintu plného morbidně vyšinutých panoptikálních výjevů, kde se lidské ostatky mění na veteš a jehož stěnami rezonuje hrdelní řev zvrácenosti a děsu, jenž vystřídal hardrock dunící v první půlce filmu z rádia. (21.12.2014)