Zvony pre bosých

Není na co čekat. Řekl si zřejmě S. Barabáš, a nekompromisně vhazuje diváka do mrazivých a zlých dnů, které zúčastněným jasně rozdává pozice. Ovšem pozice jedince je v těchto dnech vrtkavá. Rozhodnost jednat a podřídit se drsnosti doby, naráží na lidskost a soucit s tím, nadkým mi doba dovolí vyřknout ortel. Zlá doba je na ústupu a život jedince dostává větší váhu. Už není tak jednoduché zmáčknout kohoutek a pálit. Tedy, jak pro koho. Pro oddaného esesmana je to více než snadné. Soudce zde není, není čas, vždyť stačí jen zmáčknout. Zlá doba zavádí muže z odlišných stran barikád pod stejný závoj. Pod tímto černým závojem již není rozdílu, zde již není potřeba hledat viníky. Ženě nezbývá nic. Na jedné straně spálený dům, i s celou výbavou, na té druhé leží budoucí naděje, které odcházejí tak rychle, jak se dostavily. Odvážnější a osobitější režie by určitě neškodila, Liška se vytáhl nádhernými melodiemi s až barokním nádechem a herecky opět výtečné. (31.08.2013)

Mrazivá balada o smyslu života, vině a trestu a o tom, proč by se zákony lidské společnosti neměly dodržovat, jsou-li špatné. Syrová černobílá kamera V.Rosince nám zprostředkovává neobyčejný zážitek doplněný neméně výtečnou hudbou Z.Lišky. Počáteční bezstarostnost se postupně proměňuje v existenciální drama hlavních postav. Jakoby se zde svářely dvě síly: touha zemřít a chuť žít. Jedinou ženskou roli měla hrát původně Hana Hegerová, byla však pracovně vytížená. Na její místo nastoupila vynikající polská herečka Ewa Krzyzewska - v některých záběrech neuvěřitelně krásná, v jiných až čarodějnicky démonická. Zvony pre bosých jsou balada a ty již z principu nekončí dobře. Zdejší uzavření příběhu je však opravdu kruté - není vítězů, není poražených. Protiválečné drama o nesmyslnosti zabíjení lze shrnout do krátkého dialogu hlavních postav: ,,Nejhorší na válce je spát takhle chlap s chlapem..." ,,Šak kdo válku vymyslel, musel být buzerant..." (16.04.2012)

V dnešní době nás vichry dějin vrhají do divadelní hry, kdy my již nejsme hrdinové pobíjející vetřelce v soutěsce, ale my jsme mrtvými těly, jež jiní hrdinové pobíjejí. Tato lekce nám více otvírá cesty pochopení a pocitů lidí, proti kterým jsme v dobách hrůz Druhé světové války bojovali. Úžasný slovenský válečný film, který si až tragikomicky pohrává s absurditou prapodivných válečných osudů. (11.09.2015)

Nemá to v sobě tolik síly a krásy jako Piesen o sivom holubovi, chvilkama se režisér až moc vyžívá v zachycení vnitřních stavů postav, až se to míjí účinkem, přesto se mu daří vtáhnout nás do situace hrdinů a prožívat je s nima. O to víc s námi zatřese opravdu drsnej závěr, kdy chceme plakat a ptáme se proč? Naštěstí se neptáme tvůrců, ale obecně, proč vůbec musí docházet k takovým tragédiím, což vypovídá o hodnotě díla. (14.06.2011)

Film mi vzdalene pripominal Kocar do Vidne. Zacatek je velmi zdarily, kdy dva partizani vedou mladeho zajateho nemeckeho vojaka. V dobe, kdy se na scene objevi civilni osoba ( Viera Strniskova ) film ale ztraci na intenzite a nebyt slusneho konce dam o hvezdicku mene. Jinak herecke vykony velmi dobre. (05.07.2011)