Sámska krv

Ten film gradoval, ale nakonec to scénář nedokočíroval. Když jsem pochopil, že stará učitelka, kterou syn s vnučkou přivezli na pohřeb její sestry až vysoko do Laponska, je onou Elle Marjou, bylo to na pět bodů. Dívka, která toužila vystudovat, ale bránily jí v tom rasové předsudky i národnostní zvyky, vzbouřila se proti své komunitě a vydala se do Uppsaly. Když zjistila, že na studium potřebuje peníze, vrátila se k rodině, ale ta se k ní obrátila zády. Nebo ne? V tomto okamžiku film končí, třebaže se vracíme do přítomnosti, kdy nebohá Elle vylézá na Losí vrch a vidí, jak se i svět Laponců změnil. Chybí to podstatné, co jsem nepochopil. Dala nakonec matka Elle Marji peníze na studium? (22.08.2019)

Není to špatný film, dokonce bych řekl, že velice zajímavý. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že tam jaksi něco chybí. Asi tak 65 až 70 let. A taky je tam několikero takových nelogických věcí. Malá Laponka uteče od rodiny, dojede někam do Uppsaly, a najednou začíná pod cizím jménem studovat ve škole? Já nevím, neznám podrobnosti toho, jak to chodilo na severu Evropy v té době, ale připadalo mi, že to její zařazení do systému byl až nějak moc jednoduché. Bylo to pěkné, ale znova se na to asi už nepodívám. Nicméně výkon Leny Cecilie Sparrok byl vynikající. (21.06.2019)

Sameblod je po emoční stránce široce srozumitelná i mezi těmi diváky, kteří mají ke Skandinávii daleko. Předválečný ostrakismus byl všudypřítomný v mnoha podobách. V tomto případě šlo o vyloučení Sámů ze strany švédské kultury. Kromě autentických sámských sester Leny Cecilie Sparrok a Mii Eriky Sparrok je tu k vidění také Hanna Alström (Skleněný pokoj) v morálně složité roli švédské učitelky na sámské venkovské škole. #Edisonline (08.03.2022)

Proč nezůstat ještě chvíli v Laponsku (nebo v Sámsku?), když naší březnovou krajinou funí samí blizzardi. Po "Země je hříšná píseň (1973)" jsem jen volně přešel z Norska do Švédska, kde na mě čekal příběh zcela jiný, i když stejně hustý. Snahu o asimilaci dobře chápu (za šest let studia v Německu jsem se také asimiloval), ale založit rodinu, zestárnout a zemřít jsem chtěl přesto zde. Teď už chybí jen poslední krok. Elle Marja, pro níž "švédská škola" byla něco rozhodně jiného než pro mě, se i přesto, že její "šikana" byla (teď už je to nejspíš jinak/naopak) součástí státní politiky vůči menšinám, rozhoduje zcela a definitivně opustit své etnikum a připojit se k majoritě. Byla to riskantní cesta a nemusela se zdařit. Na druhé straně chápu, že si tím cestu zpět - i na pohřební slavnost - zcela uzavřela. Nakonec se hlas krve přece jen ozve, ale není to jojk, je to jen labutí píseň... Pozn.: Češi také nebyli také nebyli zcela tolerantní ke svým menšinám (Slováci, Rusíni, Cikáni, ze Židů měli spíš strach), bylo v důsledku jejich nabubřelosti a povýšennosti (po letech poníženosti) a nezvdělanosti, sotva (až dosud) to byly projevy rasismu či xenofobie. V tomto smyslu je třeba číst tento film jinak, než že Švédové mají odvahu upozorňovat na své vlastní nedostatky. Ctějí tím říct, že tohle (apartheid), byly přehmaty minulosti, nyní jsou však čistí a otevření, takže se v podstatě nic nestalo. Podobně (ovšem v mnohem větším rozměru) se pokouší řešit podobné (samozřejmě ve větší intenzitě) i v Německu. V podstatě se jedná o snahu "přepisovat dějiny". (12.03.2019)

Institucionalizované školství je nejhorší forma státního útlaku, sdělil mi před lety - možná paradoxně velmi vzdělaný - kamarád, nežli zmizel v pralesích Latinské Ameriky. Dlouho mi to vrtalo hlavou, ale tento film může být právě takovou malou ukázkou této zbraně, která se objevuje všude tam, kde se objevuje snaha o (pře)výchovu. Film je nejsilnější právě nikoli v tom, že tuto problematiku otevírá, nýbrž v momentu, kdy se jakoby utlačovaná hlavní postava navzdory veškeré systémové šikaně a rasistickému posměchu chce nechat dát převychovat. Není to tak tradičně plochý mýtický příběh o "ušlechtilém divochovi", ani nikterak nebagatelizuje roli panovačných Švédů, ba naopak, ke všemu ji celkem vtipně ironizuje. Co film možná jen naznačuje, a bude to rezonovat hlavně mezi samotnými Švédy (vím to od švédského kamaráda, který film se mnou rozkoukal, ale nedokoukal, neb nerozumí sámsky!) je otázka toho, kdo jsou to vlastně indigenous peoples, neboť otázka, kdo byl kde na jakém místě ve Skandinávii "první", staré germánské kmeny, nebo právě tzv. Laponci, není vždy úplně křišťálově jistá. Sám film je ale přes veškerý společensko-antropologický kontext hlavně silně emočním příběhem jedné ženy, která zcela vystoupila ze své předem určené role. Je zajímavou retrospektivou, která se z doby na sklonku života vrhá do formativních vzdorujících pubertálních let a tam, možná trochu překvapivě, zůstává. Jako naléhavé memento uprostřed sobích vyrvaných vnitřností ohlášené gongem, nebo možná spíše půvabným jojkováním, a osvětlující jednu zajímavou životní cestu. Všechno "pak" a všechny další odstíny, které by byly možné přimíchat do studených barev severu, by byly asi opravdu filmově redundantní. (07.09.2024)