Musíme si pomáhať

Jan Hřebejk tímhle filmem definitivně stvrdil, že česká kinematografie nemá jen Jan Svěráka a Filipa Renče, případně Petra Zelenku, ba naopak, že on sám v poslední době tvoří absolutní špičku českého filmu, a že dokáže natáčet opravdu bravurním způsobem nejen lehčí žánry, ale i hluboké lidské příběhy. Za to se mu klaním až k zemi. (24.09.2002)

Pro mě zní slogan "Musíme si pomáhat" tou nejlidštější větou, kterou kdy člověk jinému může pronést. A když se tak nazývá pro mě nejlepší český film od roku 1989, nemohu jinak, než dát plný počet. Jan Hřebejk sice dokázal že umí, a stále se snaží točit momentálně nejúspěšnější filmy, ale tenhle on sám nikdy nepřekoná. Spolu s Jarchovským, jako výkonné tvůrčí duo, totiž dokázal vymyslet tu nejpřirozenější, nejnormálnější a přitom nejlidštější tak trochu černou komedii, kterou kdy divák mohl v českých luzích a hájích vidět. Je zvláštní sledovat vážné tváře herců, kteří nenápadně z dost temné atmosféry dělají chvílemi humornou záležitost, i když se to zdá nemožné. Bolek Polívka zde předvádí ultimátní výkon a tváří se tak prostě, jako kdyby ho on sám prožíval. Škoda jen, že tak emotivně silné a přesto jednoduché filmy nevznikají častěji. Film, který šplhal na Oskara, Musíme si pomáhat, je filmem, kterým se naše země rozhodně může chlubit, má v čem. Znázorňuje přesně do puntíku to, co by člověk, pokud to prožil, nejradši zapomněl, ale díky humorným vsuvkám, vzniká naprosto jiná dimenze, která koncem přeci jenom potěší. --- Teď! Teď vůbec nevím, co si myslíš. - Já taky ne. (21.11.2007)

„Copak je to otázka chtění?“ Ľudský film o strašnej dobe. Hřebejka si vážim a mám rád, ale nie extra rád. Vždy mi sedeli jeho komediálne scény i vážne scény, ale nikdy mi nesedeli zmiešané dohromady v jednom filme. Musíme si pomáhat nie je výnimka. Výborne zrežírované komediálne scény (lojálny výraz, tri ruky v posteli) sa na môj vkus až príliš bijú s mrazivými a infarktovými („kľúč štrnástka“). Napriek tomu to funguje, síce nie na jednotku, ale na lepšiu dvojku určite (za ďalší mínus by som označil nadmieru používané rušivé spomalené zábery), na čom majú podiel chytľavé dialógy („Ja vím, co je buřt.“) a skvelé herecké obsadenie (Kassai, Polívka, Dušek, Huba, Šišková, Stašová, Kodet). (09.05.2009)

Film začíná tím, že tři muži společně močí v krajině (náznak původní idylické jednoty Čechů, Židů a Němců, ale už zde zárodek sváru, vždyť Horst močí opodál) a končí tím, že mimino jednoho z nich pomočí jinému z nich ruku. Prozaičnost náležitostí skrývání je uprostřed filmu poeticky vyjádřena opět močením. Když k tomu přidám tu Čížkovu nehodu na schodech… Jarchovskej, Jarchovskej, s tou hřejivou člověčí vopravdovostí to fakt přehnali. Šmírácká poplatnost divákovi odchovanému svěrákovsko-menzelovským „laskavým českým humorem“ při neschopnosti patřičné delikátnosti tak zaujme především etymologickou doslovností slova „humor“. Některé dialogy jsou velmi průhledně účelové. Navíc při opětovném zhlédnutí po dvanácti letech mi z toho příliš čpí autorský rukopis J+H, který jsem v premiérovém roce ještě nečuchal. I přes to však původní skvělý dojem z tohoto filmu zůstal. Rozhodně zdaleka to nejlepší, co J+H vytvořili (srovnáváno s viděnými, tedy: Šakalí léta, Pelíšky, Horem pádem, Kráska v nesnázích, Medvídek). Jestliže jsem o Pelíšcích napsal, že každá dílčí scénka je diametrálně lepší než celý film, tady částečně platí opak: Jarchovský to skvěle vymyslel, Hřebejk krásně natočil, ale některé pasáže jsou prostě slabé. V původním komentáři vychvaluji způsob, jakým se zde pracuje s názvem filmu. Chválu neodvolávám, jen se mi nově zdá, že se ten motiv „zusamenhalten“ zbytečně moc cpe v průběhu celého filmu do diváka horem dolem. Možná ale můj dojem lépe a obecněji vystihuje Šandík, když píše, že „Hřebejkovy postavy vůbec mluví víc, než by bylo záhodno“. Přílišnou humornost ale tomuto filmu nevyčítám. Aby byl jiný, musel by ho prostě někdo jiný vymyslet. Chyba není v komičnosti Musíme si pomáhat (v tom je naopak geniálně český), chybou je, že značka J+H dalšími filmy postupně zcela zjalověla. Navíc Dušek je skvělý, nezvykle civilní Polívka nezklamal a rudoarmějec s kohoutkem tam jistě patří. Kuriozitou je, že jsem nepoznal Pechu. Pro své fanoušky ponechávám to zásadní ze svého původního nadšeného komentáře (5.6.2011): "Způsob, jakým tento film pracuje se svým názvem, je ohromující, ve strhujícím nebezpečně groteskním závěru přechází do geniality. Film nic nelakuje, jen skvěle vypracovává tématický příběh a dívá se kolem, v šílené době permanentního ohrožení a pak (paradoxně?) při akutním ohrožení po obratu. Právě ti, kteří se po celou dobu chovají konzistentně lidsky, jsou vystaveni největšímu ohrožení předtím i potom. Naštěstí se to ve finále tak krásně sešlo a musíme si přece pomáhat. Nevím o jiném filmu, který by tak bravurně, vrstevnatě, dramaticky, vtipně a při tom hluboce pracoval se svým názvem. Závěrečná scéna Polívky s kočárkem - bez komentáře. Račte si taky povšimnout jmen manželů: Josef a Marie. A příjmnení? Čížek. Duškův Prohaska se snad ani nemůže jmenovat jinak." Nově dodávám, že Mariino a nejosefovo dítě je synem Davidovým. Po ideové stránce krotí mé nadšení NinadeL, to abych nezapomněl, proč ji mám v topce. (05.11.2012)

Velice vydařený film. Pro mě osobně je tu hlavně neokoukaný Csongor Kassai a můj oblíbenec v docela záporné roli, Jaroslav Dušek. Film poukazuje hlavně na dnes už bohužel téměř vyhynulou vlastnost lidí, a to na obětavost protkanou soucitem. Ruku na srdce, kdo by doma schovával skoro neznámého člověka, když by hrozila smrt nejem jemu samotnému, ale i všem lidím okolo? Přece jenom od Pelíšků je to posun někam jinam. Ale velice zdařilý posun, který ohodnotím alespoň 4*. (16.12.2007)