Snídaňový klub

„Raňajkový klub” pozostáva konkrétne (zatiaľ) z piatich členov. Prvý krát sa majú stretnúť 24. marca, to jest sobota, roku 1984, so začiatkom o siedmej hodine ráno, a to nikde inde, než práve na Shermerskej strednej škole, Shermer, Illions. 60 062. Dôvod ? Všetci totiž majú byť povinne › po škole ‹ až do štvrtej popoludní. Príčina ? Každý z pätorky zrejme niečo (veľmi) zaujímavé vyčudil, ba asi okrem »blázna« , ktorú dopĺňa ešte toto kvarteto: „génius, športovec, princezná a vyvrheľ” . Asistent riaditeľa školy Richard "Dick" Vernon im všetkým na margo zadal tiež i domácu úlohu: „napísať esej, najmenej s tisíckou slov, o tom, kto si myslia, že sú” ? Čas ? Do 16:00 ! Namiesto pôvodného zadania, sa začnú venovať predovšetkým sami sebe, spoznávať sa navzájom, čo vonkoncom nie je hneď také jednoduché, pretože nie sú povahovo na rovnakej vlnovej dĺžke, každého čosi vo vnútri poriadne škrie, tým pádom vznikajú medzi nimi rôzne konflikty, spojené s krikom, hádkami, či strkanicami. Minúty síce pomaly plynú, a to ani nehovoriac o hodinách, ktoré sa ináč i neuveriteľne vlečú, ak človek len čumí do blba, predznamenáva najmä to, že na tento víkend nielenže nikdy nezabudnú, ale otázne je taktiež aj to, ako sa vlastne budú ksichtiť v pondelok, ak sa trebárs, stretnú kdesi na chodbe vzdelávacieho inštitútu ? Prezradím iba jedno, že vydržte to s nimi až do záverečnej, pričom budete aj následne odmenení za to, čo ste sa to vlastne všetko o nich dozvedeli... ? / Rannejší John Hughes, je ešte o chlp lepší, ako s Ferrisom Buellerom o rok neskôr ! Emilio Estevez, ktorý inak otcovi Martinovi, ako by priam z oka vypadol, podáva autentický a civilný, herecký výkon, ale zase si na druhej strane vôbec nemyslím, že by dominoval celému plátnu, pretože v podstate každý z mladých hercov, má dostatok hereckého priestoru, najviac si ho asi užíva strhujúci Judd Nelson, ktorý svoju postavu "Johna Bendera" doslova žral, ale asi mal tak vďačne nastavený scenár, z ktorého si ukrojil najväčší kus. Prekvapila i › šedá myška › , Allison Reynolds, od ktorej sa to dalo asi čakať, to bol jej cieľ. Extra pohodový filmík, ktorý skôr pripomínal drámu, než komédiu, a tak by sa mohlo predsa jednať o akúsi dramédiu ? (19.11.2020)

Zprvu se zdá, že před sebou máme 5 jasně rozškatulkovaných středoškolských figurek, ale nic, natož dospívající mládež, není jednoznačné… jak lehkou rukou za dva dny napsaný scénář pozvolna a s citem odhaluje. V období, kdy se cítíte být někým, ale přesně nevíte kým, přijde každý chápavý film vhod. Tenhle je navíc vtipný a dojemný. Překážku nepředstavuje ani starší datum výroby. Hudbou, skvěle vybranými herci a hlavně nevídanou mírou porozumění jde o záležitost nadčasovou i srdcovou pro mnoho diváků (bohužel zatím především amerických). Třebaže do cílové divácké skupiny už nějaký ten měsíc nepatřím, rád jsem si Snídaňový klub „přisvojil“. Děkuji, Johne Hughesi. 90% Zajímavé komentáře: Flipper, Mr.Apache, InJo, wipeout (07.12.2010)

Ačkoliv je Breakfast Club o teenagerech, mám pocit, že je určen spíše pro teenagery odrostlé, kteří mají dané období dávno za sebou, ovšem rádi na něj vzpomínají. Film tedy plní úlohu, jaké se po 25 letech ujal také např. seriál Glee. Sledujete jakoby jasně načrtnuté archetypální charaktery, které jsou svým způsobem nadčasové a pomaličku si je začínate osvojovat. Snídaňový klub tvoří fajn partu, je velice příjemné pozorovat přerod atmosféry z odstupu až nenávisti do přátelství. Zní to naivně, ale nedá se říct, že by to nedávalo smysl. Psychologie si zde najde své místo, postavy odhalují své nitro a typicky se ukáže, že za všechno mohou rodiče :) Komediálních prvků je poskrovnu, a tak spíše než smích u vás film navodí blažený úsměv a roztomilou spokojenost. 8/10 (14.03.2011)

Jeden z nejlepších filmů o dospívání a problémech s ním spojených. Hughes vzal pět stereotypů a zasadil je do konfliktního prostředí střední školy, kam je na devět hodin zavřel. Nečekala jsem, že z tak jednoduché situace dokáže vykřesat tak plnohodnotný příběh. Zatímco se hodinu postavy seznamují a nadávají si, utvoří se mezi nimi pouta, která pár desítek minut před koncem vyvrcholí a spustí tak emocionální sprchu. Skvěle vybraní herci, hudba a atmosféra 80. let vykompenzují i ten přehnaný konec. (28.03.2010)

Filmy o dospívání mě pořád bavěj, asi z nostalgie, nevím jestli se toužím vrátit do těch let a nebo jsem nedospěla a pořád tam někde jsem. O filmu jsem se dozvěděla od hlavní hrdinky z knihy Prokletí od pana Palahniuka. Pořád to omílala, až jsem si řekla, hej to musí být dobrý, na to se sakra musím podívat. A bylo a je to víc než dobrý, neskutečně mě to bavilo, každou minutu jsem si užila. Konec mě dostal ještě víc, protože jsem tyhle slova, už někde slyšela, a teď bych si ráda vzpoměla kde. (21.09.2014)