Môj strýko

Veľmi príjemná komédia, v ktorej ťažko jednoznačne vyhlásiť, čo je na nej až také úžasné. Pripomína niečo ako francúzsky Amarcord, i keď odlišnosti medzi francúzskym (blboviny) a talianskym (pudový humor) sú evidentné. Najviac ťaží z formálnych spôsobov etikety a fyzikálnych odklonov, kedy sa naplno oná vynaliezavosť prejaví. Kamera operuje miestami v neskutočných uhloch (poetika) a potom sú tu pasáže v doprovode hravého klavíra, kedy je statická a to farbisté okolie krásne a plne nasníma. Tati je šikovný zabávač, vie ako divákovi sprostredkovať absurdity bez slov; teda, že nie sú vôbec potrebné a spĺňajú len akýsi terciárny účel. Hulot (postava) ako brat zámožnej sestry sa evidentne nehodí k jej smotánke a vo vtedajšej vile pre vyvolených sa správa ako prostučké dieťatko po odobratí svojej obľúbenej hračky. (31.08.2015)

Táto čiastočne hovorená, farebná groteska nemá kvalitatívne vyrovnané sekvencie, ale ako celok je veľkou poctou jednej veľkej ére nemého filmu a svojím satirickým pohľadom na ľudskú spoločnosť ( keď vidím, ako dávno predtým sa očakávalo, aká že bude pretechnizovaná a nehumánna, až z toho mrazí ) sa snaží zamyslieť sa. (27.09.2016)

Tvorba J. Tatiho, jednoho z předních francouzských filmařů, je jedním z mých velkých restů - donedávna jsem totiž neviděl žádný z jeho filmů (a rozhodně mě neomlouvá ani to, že toho zas tolik nenatočil), "Můj strýček" byl mou premiérou. Co si o Tatim myslím (tj. rozšíří či nerozšíří panteon mých oblíbených tvůrců?), na to se zkuste zeptat, až se seznámím s "Prázdniny pana Hulota" a "Playtime" (minimálně tyhle filmy bych moc rád viděl; tedy už teď mohu říci, že mě Tati neotrávil, to však lze vyčíst i z mého hodnocení), nyní několik málo vět k "Mému strýčku". ___ Takže, "Můj strýček" je vskutku osobitým, tedy pozoruhodným dílem. Nejvíc mě na něm překvapilo, jak málo v něm záleží na ději/příběhu (nedá se mluvit ani o expozici, ani o peripetii, ani o rozuzlení - tedy klasických nástrojích páně Aristotela) či na postavách (jejich motivacích, vývoji, tajemstvích), tohle je tu zřetelně umenšeno. Umenšeno oproti čemu? Umenšeno oproti roli hudby (všimněte si, kdy a kde (ne)zní hudba), architektury a "krajinomalby". Ano, i dům a předměstí mohou (mají co) vyprávět, stačí se jen zaposlouchat. ___ Sentimenty starého světa na mě obyčejně neplatí, ke konzervatismu a tradicionalismu (ať už se tím myslí cokoliv) mám asi stejně blízko jako Milton Friedman k socialismu (googlujte), ale vůbec by mně nevadilo dožít tam, kde je Hulot "kůrkou chleba živ". To je snad poprvé, kdy dávám staršímu přednost před mladším. Což je zřejmě dobře, filmy, zvlášť ty nejlepší, tu jsou přeci od toho, aby rozbourávaly naše zažitá schémata a aby nám ukazovaly, v kolika věcech se můžeme mýlit. 75% (22.05.2020)

Jacques Tati je věčným kritikem modernizace a automatizace, jež obé berou lidem spontánnost a zabíjí nepředvídatelnost. Scénář jeho filmů se zdá být v základní výstavbě vždy obdobný – do sterilního prostředí, nejčastěji lidí z vyšší vrstvy, lidí usedlých a fádních (a bez smyslu pro humor), se postupně „infiltruje“ jeho umělecké alterego, pan Hulot – postavička zmatkáře, dětinského „anarchisty“, který vše, aniž by si to uvědomil, vrací zpět do původní přirozenosti, do zmatku a čiře organického hemžení. Jeho vpád je návratem nenucenosti (v podstatě je takovým roztomilým ekvivalentem „ne-řáda“ Jokera v Temném rytíři). Konkrétně Můj strýček stojí na kontrastu dvou světů - světa žijícího „postaru“ a světa moderny. Tento kontrast je základní stavební skladbou filmu a je vyloženě do očí bijící (vlastně nás „bije“ i do uší – u Tatiho jsou vizuální a audio složka zcela rovnocenné – zvuky pouze nepodporují obraz, jako u většiny jiných tvůrců - jsou jeho plnohodnotným partnerem – proto jeho filmy mají vždy dvě a více harmonicky/disonantně jdoucích vrstev - jednu část akce/vtipu obstarává obraz a druhou (často vůbec neviděnou) zvuky). Ale zpět ke kontrastu – v tomto snímku máme dvě základní prostředí – prostředí bohaté rodinky, která má svůj dokonale automatizovaný domeček plný nejmodernější hraček – barvy jsou zde chladné, celé prostředí je vyvedeno v přímkách, úsečkách či pravých úhlech, divák je obklíčen esencí geometričnosti. Zvuky jsou zde rušivé, nepřirozené až nepříjemné – buď v podobě neustálého hučení spotřebičů, či pískotu bzučáků. Na rozdíl od toho je chudší, Hulotova čtvrť rájem chaosu a rejdění života – je plná barev, hudby, zvuků, hlasů, lidí, dětí, psů (a zeleniny) - jsou v ní teplejší tóny barev a halabala postavené baráčky. Ten film je prostě bezmála dokonale vystavěný - ve své celkové struktuře i v jednotlivostech. A to je právě ten největší paradox Tatiho, důvod proč ho osobně nemám moc v lásce – on svoji tezi o spontánnosti neustále vnitřně narušuje precizním, ba obsedantně přesným načasováním gagů, které kdyby se jen o vteřinu zpozdily, byly by k ničemu. Kulisy staví do řádů centimetrů, zvuky mají vždy přesné užití, etc. Chybí v tom všem vášnivost, intuice, instinkt - nedokonalost, jež svou pouhou přítomností dává vždy o to víc vyniknout okolní kráse. Jeho filmy jsou takové dokonale běžící mašinky, matematické vzorce, v nichž kdyby se jedna věc porouchala, zhroutí se celá struktura. Avšak - není právě podobný „chladně-technický“ přístup přesně tím, proti čemu se Tati vždy vymezoval?! (18.06.2017)

Sice to trošku nudí ale zatím jsem neviděl film, kam bych se chtěl přenést a dožít tam život.Samozřejmě myslím tu nádhernou pařížskou lidovou čtrvť.Tati vytvořil tak nádhernou atmosféru té ulice, že bych okamžitě pískal na lidi a vsázel se zda narazí do lampy, jedl tunou cukru posypané palačinky a žil v tom Hulotově domu.Při téhle představě francouzského stylu života se mi vždy rozhostí na tváři úsměv a za to přidám Strýčkovi hvězdičku navíc.A taky za hudbu, hned bych si pořídil OSTčko. (19.06.2005)