Cudzejší ako raj

Podivný (americký) ráj není jen prostým popisem života několika amerických imigrantů a outsiderů (ať už se jmenují Willie, Eddie, Billie nebo Eva), ale rovněž rozkrýváním jedné vrstvy života, na kterou (snad jen čas od času) naráží každý z nás. Je to stratum přežívání, které zklidňuje a rozvolňuje naše běžné maniodepresivní bytí. Jarmusch samozřejmě vyzvedl tuto vrstvu na "absolutní bytí", ktreré, na rozdíl od těch, kteří jej ve filmu prožívají, je nám nepříjemné a snad i odporné. Pozn. 1: Španělští mystikové by jej nazvali: "todo se passe y no deja marca - vše pomíjí a nezanechává stop". Jenže oni tím nemysleli jen Willieho nebo Evu, ale nás všechny. Pozn. 2: Do Jarmuschova filmu se můžeme podívat jako do zrcadla - a nebo také okamžitě odvrátit zrak. Pozn. 3: Škoda, že jsem film neviděl před překládáním knihy Johna Cagea "Silence", tehdy nejasný pojem "tv dinner" definuje Willie opravdu přesně. Pozn. 4: Jaký je rozdíl mezi Williem a Eddiem? Eddie nejspíš dosud ještě doufá v přátelství a snad i v lásku. Skutečně se mu líbí "I Put a Spell on You"? Pozn. 5: Škoda jen, že Jarmuschovy filmy z poslední doby (počínaje od Ghost Dog), postrádají důslednost (a pro mě i přesvědčivost jeho prvních filmů. (17.07.2018)

Život se tvoří z větších i menších časových úseků stereotypní nudy. Tedy život průměrného člověka. Necítí se být nikam zařazen a v mládí se většinou jen snaží si užívat života a ne zaujmout postoj, který každý očekává. Ale dokážéu se bavit, i když mají relativní dostatek peněz? Ne, stále je to jen neochota cokoliv dělat, žádné touhy, ani ambice. Zkrátka jen proplout a přitom si zkusit, co nejvíce vydělat. Možná tam vznikl jistý vztah, ale stejně nudný a chladný jako jejich životy. A nikdy nevíš, kde se nakonec ocitneš. Maďarského přistěhovalce v New Yorku Wiliieho (John Lurie) se se svým "kamarádem" Eddiem (Richard Edson) se jen tak poflakují a vydělávají si povětšinou sázením. Z určité letargie je vytrhne příjezd maďarské sestřenice Evy (Eszter Balint) do Ameriky. Ale neosobnost ve vztazích, ani netečnost nedokážou mezi sebou odstranit. Nejsme si schopně plně pochopit? (16.09.2009)

Hrubozrnný černobílý obraz, unavené tempo, návaznost na umělecký film 60. let, jemuž dramatizace vskutku nikdy nebyla vlastní, časté temp morts čili zámlky, bressonovsky úsporné herectví, Jarmuschova nezaměnitelná poetika, která dokáže proměnit v kouzelnou etudu i tu nejobyčejnější situaci (návštěva kina), všeprostupující šerá melancholie, subkultura zahálčivých "hipsterů" a jejich trochu zvláštní vystřízlivění z amerického snu před branami ráje, který není ve výsledku o nic podivnější než ostatek Jimovy tvorby - takový i mnohý jiný je dnes už legendární referenční bod nezávislého filmu, který byl ve své době pořízen za pouhých 110 000 dolarů, a který, kromě toho, že svému tvůrci vynesl ceny na většině významných zámořských i evropských festivalů (Sundance, Telluride, Cannes, Locarno...), byl americkou kritickou obcí prohlášen za nejlepší film orwellovského roku 1984 (sic!). // Poznámečka na okraj: Z formálního hlediska je nejpodivnější, jak je celý film uspořádán. Je totiž rozdělen na jakési "segmenty" (kapitoly pomíjím), tj. jednotlivé záběry/scény, převážně statické kompozice, ale i záběry v "pohybu" (podélná jízda, umístění kamery na zadní sedadlo či na přední kapotu, přerámování), které jsou od sebe vždy odděleny několika vteřinami černých políček - a to bez výjimky. Střih v rámci záběru je tabu. (10.05.2009)

„Když luxuješ, neříkej luxuji. Je to až moc spisovné... říkej místo toho láduju krokodíla...“ :D *** Naštěstí mě druhý Jarmuschem natočený film bavil značně víc, než předchozí Trvalá dovolená. Zde už máme souvislý příběh se začátkem i povedeným koncem a postavy jsou nám alespoň trochu představeny, dojde i na humor, líbila se mi použitá hudba (byť jí v takovém filmu mohlo být určitě víc) a pár scén už dýchá osobitou atmosférou, snad i díky nezávislé černobílé kameře. Přesto ani tady se Jarmusch nevyhne více dlouhým scénám doslova o ničem (jako třeba ta, kdy se díváme jen na čtyři diváky vedle sebe v kině a není to nijak ani zábavné, ani emotivní, ani atmosférické) a pocit velmi zajímavého zážitku se u mě občas střídal s tím opětovným pocitem znudění a nicoty. Celkově mám pocit, že tyto osmdesátkové počiny od Jarmusche echt nezávislého ražení nejsou zrovna pro mě, nedokážu je moc ocenit, i když zakončit své filmy Jarmusch rozhodně už tady uměl. Nicméně druhý film po sobě asi nebude náhoda. Nebo se tady pan režisér navzdory dosaženému úspěchu pořád jen hledal. [60%] (29.10.2022)

Jim Jarmusch není v zásadě mým výrazně oblíbeným autorem, i když uznávám jeho nezávislost a líbí se mi, že si dělá filmy podle sebe a také velmi různorodě. Tohle mě ale prostě nedokázalo zaujmout, i když Jarmusch dovede skvěle vykreslit charaktery. Tyhle postavy mě ale prostě nebavily a neviděl jsem na jejich "životech" nic, co by stálo za to vidět. Možná to je ten správný klíč... (28.12.2015)