Prízrak

SPOILER ALERT: Ty kráso, tak tohle je oříšek! Když si tenhle film pouštěl, myslel jsem, že půjde o nějaký lo-fi horor, ale že dostanu artovou existenční dramaticko alegorickou báseň, by mne nenapadlo ani ve snu. A vlastně si ani nevzpomínám (ale jo, bylo to Vanilkové nebe!), kdy mi nějaký jiný film nabídnul tolik bolesti, kterou zde můžete sdílet s živými nebo mrtvými protagonisty snímku. Tahle věc je vlastně zhmotněním mých nejniternějších obav - co když při určitých okamžicích, místech nebo lidech otiskujete kousek sebe a jste k nim tak připoutáni v bezbřehosti času a smutek je pak jedinou konstantou, které přetrvává napříč stoletími? Kolik zármutku unese truchlící? Kolik zármutku unese zesnulý uvězněný v čase? A kdy to celé skončí, pokud vůbec? Všechny tyto otázky si díky této tryzně můžete položit, ale odpovědět si už musíte sami. A jestli i tak budete nakonec tápat, doporučuju si pročíst komentáře pod videem na youtube. Nejsou o nic veselejší než samotné pointa, která je po všech stránkách zničující... Nesmírně zraňující záležitost... (05.12.2020)

Enter the Void bez nahoty, prostituce, drog a neustálého sexu. Jo, já bych čekal, že bych si řekl, že by se mi ten film mohl líbit, protože vypadal hodně slibně. No, jenže výsledek je jiný. Nejhorší na tom filmu je to, že je strašně nihlistický. A to i oproti Enter the Void (ano, fakt, nedělám si prdel), protože tam je aspoň nějaká naděje, tady ten film je celý v beznadějné situaci a beznadějně i končí. Asi to nejoptimističtější, co film říká, je to, že si máme vážit každé chvíle našeho života, protože po něm už nic lepšího nebude. I to je pozitivní myšlenka jako prase, ale teď to nechme být, film nemůžu odsoudit jenom kvůli tomu, že je depresivní, vždyť spousta filmů je na tom vyloženě postavená a já jim třeba dám 5*, protože jsou fakt skvělý, třeba tohle. Tohle je ale hlavně strašně utahané. Mě dlouhé záběry nevadí, když mají nějaký význam, ale můžete mi prosím vás říct, proč musím koukat 5 minut na Rooney Maru, jak jí koláč a pak se jde vyzvracet? Poetické to nebylo, význam v příběhu to taky nebylo. A takových dlouhých zbytečných scén je tam víc. Příběh vypadá z obsahu dost dobře, jenže se z toho vyklube nikdy nekončící deprese bez kousku naděje, přitom by to nějakou naději chtělo, ono si to o ni i zoufale žádá. Ale ona nepřijde. Pravda, někoho uchvátil vizuál, já se tomu ani nedivím, poetické je to dost, i když je to utahané, ale kruci, jak si mám zamilovat film, ve kterém není naděje? Navíc myšlenka filmu je, že po smrti nic není, ale podle mě je to hlavně kvůli tomu, že se to bálo jít víc do hloubky. Ono mi v celkem dost částech přišlo, že si to hraje na nějaký velký art a přitom to je docela prázdné. Plusy tam jsou, kamera je dobrá, má to poetické záběry (díky Bohu, že tam ten vesmír byl, když už je na plakátu), hudba je vybraná dobře a nápad s prostěradlem se mi líbí (a dokonce mi ten duch pak připadal roztomilý, což říkám jako člověk, kterému jen tak něco roztomilé nepřijde). Víc lepšího v tom ale nenajdu ani náhodou. 2* (31.03.2019)

Neskutečně emocionální cesta časem a místem, na které nás provází smutný duch v bílém prostěradle. Ukázal nám, jak moc je těžký vyrovnat se s tím, když vám zemře někdo blízký. Režisér David Lowery díky kameře, soundtracku a hlavně svojí režii, vytvořil těžkou artovku s dlouhými záběry a minimem dialogů, která ovšem dokáže říct mnohem víc, než jakýkoliv jiný film, co se letos objevil v kinech. Závěrečná pointa člověku vžene slzy do očí, zmrazí a nechá ho čumět několik minut do prázdna, během kterých si uvědomíte, že je to všechno jenom o čase … 10/10 (20.09.2017)

Tak tenhle minimalistický artový kousek jsem si užil naplno. Beru zpět, že v posledních letech nevznikla žádná pořádná duchařina. „Tebe tu něco drží, že se nechceš stěhovat, viď?" A vskutku, něco ano, to ale zjistí divák až na konci. Místy uhrančivá hudba, výborná kamera, statické záběry, kdy se jeden přistihne, jako by byl v roli voyera, a čas. Jedna z pro mne nejúžasnějších scén je moment, kdy duch se ocitá na staveništi, následně v ultramoderní budově a kráčí vstříc vzdáleným neonům futuristického města. A pak samozřejmě úplný závěr. Pootevřené dveře napoví........je čas jít. Krásné. (14.12.2020)

Minimalistický, no zároveň dojímavý výkon Caseyho Afflecka pod plachtou prekvapivo pôsobí a vytvára éterickú prítomnosť, ktorá pretrváva dlho po skončení filmu. Premyslený strih filmu, charakterizovaný dlhými zábermi a pomalým tempom, umožňuje divákom ponoriť sa do meditatívnej atmosféry filmu. Jeho sila spočíva v skúmaní času, smrteľnosti a posmrtného života, pričom ponúka jedinečný a introspektívny pohľad na nadprirodzený žáner. Strašidelná partitúra Daniela Harta pridáva filmu na melancholickej kráse a kinematografia, často zarámovaná do štvorcového pomeru strán, dáva pocit izolácie a večnosti. „Prízrak“ je podnetný a pokojne dojímavý zážitok, ktorý nám pripomína, že aj v smrti môže naša prítomnosť vydržať. 7/10 (02.06.2024)