Krik

...risknul jsem to. Bohužel musím dát při ohledávání zasutých klenotů československé kinematografie v lecčems za pravdu uživateli insurgentes. Křik se tváří hodně namachrovaně - maximálně pět let po prvních záchvěvech nové estetiky v evropském filmu používá většinu slavných "triků", které jsem znal z Truffauta (zastavované obrázky), Antonioniho (recenze filmového vědce), Resnaise (kamera!), Godarda (improvizované dialogy). Bohužel po prvním dojmu vylézá totéž, co si o podobných vlivech myslím v současnosti - účelové epigonství. Prostě to bylo in. A bohužel to platí na sto procent i o hudbě Jana Klusáka - tehdy 40 let staré "milhaudovštiny" v ní znějí stejně směšně jako dnes 40 let stará serialita. Hvězda dolů za ni - ejhle konjunkturalistický akademismus v zárodku stejně jako vetřelec ve vajíčku. Hvězda dolů za dialogy a za herectví Límanové (v Cannes to mohlo do nominací projít jen, že ji nikdo neslyšel mluvit - samotná tvář byla velmi krásná), hvězda (a pořádná) dolů za scénář - tak přisprostlé hraní na notu soc-internacionálního vrtichvostovského humanismu znám snad jen z odkazů na literáty typu Aragona, Rollanda, nebo Barbusse - jedna věc je civilismus, jedna věc jsou děti jak cvičené opičky a záběry války mohou být velmi snadný apel i ve filmovém týdeníku. Nejsilnější na Křiku ja kamera - Kučera byl génius. Neviděl jsem od něj špatně nasnímaný film. (25.11.2013)

S filmy Jaromila Jireše mám menší problém a to, že v jakémkoliv jeho filmu nepoznám jeho rukopis. Každý jeho film, který režíruje pojednává o rozdílných žánrech a tématech, skoro vždy je vše natočeno na vysoké úrovni, ale nemůžu v tom poznat jeho rukopis. (Oproti třeba režisérům jako jsou Vláčil, Kachyňa, Chytilová atd.). Každopádně se vždy do svého projektu ponoří a vznikne snímek, který oplývá jistou kvalitou, jako je to i v případě Křiku. (22.12.2015)

„…a budeme si jako číst.“ Po mých 4 předchozích filmových zkušenostech jsem nad Jirešem na dlouho zlomil hůl. A možná, že šlo o rozumné rozhodnutí, poněvadž Křik, jeho celovečerní prvotina, ke které jsem se nakonec nejistě osmělil, se mi překvapivě líbila. Bavil mě už ten způsob vyprávění formou rekonstrukce porodního dne prokládaného útržkovitými momentkami z různých fází vztahu hlavního páru. Člověk se o nich leccos dozvěděl a někdy si i přál, aby se u nějakého toho flashbacku směl zastavit o něco déle. Vše navíc zpestřuje zvuková stopa často nekorespondující s obrazem, v několika momentech má na diváka mnohem větší emocionální dopad, než kdyby to viděl. A navzdory žánru (drama) jsem se i několikrát zasmál. Škoda toho mezinárodně-politického přesahu a trochu nešťastných odboček, které odvádí divákovu pozornost jinam. Celkově hodnotím slušnými 4*. „Mužský by se měli zabít, no né?“ - „To se ví.“ - „Já vám přečtu, co mně píše. On se mě ptá, kde mám polívkový kostky. To mně napíše do porodnice?!“ (28.06.2017)

Nejsem vyloženě fanouškem nové vlny v tomhle experimentálním pojetí, ale tohle byl jeden z těch zajímavých kousků. Jeden všední den dvou mladých lidí náhle oddělených od sebe, prožívajících vlastní starosti, i jednu společnou. Přestože jsem v prvních minutách nabyl obavy, že Jirešův debut asi projde celý trochu mimo mě, postupně se mi začal Křik stále více dostávat pod kůži... nejdříve krásnými kamerovými záběry, jindy hudbou a pak zejména vzpomínkovými retrospektivami, které velmi originálním způsobem dotvořily krátkou, vlastně taky úplně všední historii páru milenců (nyní novomanželů) od seznámení přes svatbu až po den s narozením dítěte. V těle u porodu bolest a vzlyk, v duši hřejivé vzpomínky na pěkné chvíle a na konci radost. Křik jako počátek nového zrození... Jireš si velmi pěkně hraje s poetickou i dokumentární kamerou či nevšedním spojením obrazu a zvuku, vloudí do svého leporela někdy i hravé filmařské nápady (třeba i s oživlou fotografií v albu), jaké bych v čistě seriózním artovém filmu ani nečekal. Už tady ve svém debutu ukázal svůj silný režisérský a umělecký potenciál a dokázal mě svým experimentem zaujmout po celou dobu. I díky té jedinečné uvolněné atmosféře, která z toho filmu o mladých lidech dýchá, i díky spoustě zajímavých témat (od všedních starostí černošského studenta v Praze až po třeba diktování projevu k promítání politického filmu z kapitalistické Itálie) a uvěřitelné autenticity rozehraných na malém prostoru. Vzpomněl jsem si tu i na Helgeho film z následujícího roku První den mého syna, který by šlo tak trochu brát jako tematické pokračování (a který se mi osobně líbil o něco víc). [75%] (26.06.2022)

Jo, tenkrát to měli taťkové mnohem složitější! :-) Dneska kdo chce, odrodí s manželkou a volá pak jen všem těm nastalým babičkám, dědečkům, tetám a strejdům....! Ti už ale nemusí sedět doma u stolečku s aparátem, ale čas od času juknou na dotykové displeje svých aj a smártfounů. Mimo kvality filmu (kamera, střih, herecké výkony) doporučuji právě díky dlouhým záběrům zvídavému divákovi pozorně prozkoumat Prahu roku 1963. I to je velmi zajímavé! * * * * (06.08.2015)