Prodloužený čas

Testament Miloše Kopeckého. Sympatie k tomuto herci mě svádí nadhodnocovat, přesto to neudělám a zkusím se podívat na věc kriticky, jak si zaslouží. Mám rád, když Miloš Kopecký hraje určitou roli a za ní jaksi nevtíravě prosvítá jeho vyhraněná osobnost. Tohle není ten případ. Prodloužený čas byl od začátku chystán jako jeho benefice, Marta Kadlečíková scénář přepisovala dle jeho (zprvu) připomínek a (později) diktátu a to vedlo mimo jiné k tomu, že film působí jako zálibné prohlížení se v zrcadle a zkoušení různých efektních oděvů, které mají ohromit společnost. Adorační přístup scénáře dává váženosti, oblibě a duchaplnosti profesora Svozila bohužel vyniknout hlavně tím, že ze všech ostatních postav dělá jen mátožné přitakávače, kteří mu visí na rtech a blaženě se chvějí v oparu jeho aury. Svozil pak mezi nimi působí jako afektovaná operetní primadona, které dělá dobře nechat si v pravidelných intervalech šimrat ego každým náhodným kolemjdoucím. V první třetině filmu, kde se s ním a jeho prostředím seznamujeme, se to děje téměř bez přestávky a jeho osobnostní kvality to věru nestaví do tak příznivého světla, jaké film usiluje navodit. Přesvědčivost snižují i dialogy. Vtipné, ale složitě šroubované formulace jsou místy literárnější než bonmoty Oscara Wildea. Přestože Kopecký tyto (často evidentně své) myšlenky podává s obvyklým espritem, působí dojmem předem připravených "čísel", nikoli jako spontánní reakce na momentální děj. Myšlenka je přece rychlá a konkrétní a to je přesně to, co zdejším dialogům chybí. Zvratem, který tomu jen částečně učiní přítrž, je diagnóza Svozilovy nemoci. Ano, tu a tam už někdo nesměle naznačí, že profesor je mimořádně labilní (a proto je třeba mu tajit, že má rakovinu), že je to ješita a libuje si v určitém bolestínství, ale tato reflexe nikdy nezajde tak daleko, aby zpochybnila Kopeckého mramorizaci. Přitom se zdá, že původním tématem filmu byla právě konfrontace hýčkaného narcise s vlastní smrtelností a bolavý proces přijetí této nové reality. Prodloužený čas je nejlepší ve scénách, kde Kopecký nemá "diváky". V místech, kdy se Svozil sám vyrovnává se svou situací; kdy jedná, aniž by o tom předtím dlouze recitoval; kdy slevuje ze svého furiantství a vyřizuje resty svého života. Bylo zaděláno na víc než jen lehce nadprůměrné melodrama. 60% (27.05.2010)

Krásny nostalgicko-melancholický príbeh dotvorený nádhernou muzikou. Kto už sa len mohol lepšie zamyslieť nad životom a láskou ako známy milovník žien Miloš Kopecký? Tá pohoda, pokoj a hlavne rozvaha, ktoré sršali z jeho postavy... nie raz som sa pristihol pri myšlienke, že v starobe (ak dožijem), by som sa aj ja nejak tak chcel správať. Či už k sebe alebo ku ostatným. Slušný nadpriemer. 80/100 (21.03.2019)

„Tak já nevím, jsi spíš estét, nebo ješita?“ - „Voboje!“ Ješitný estét Svozil (skvělý Kopecký) je pán v letech, který si dobře uvědomuje své stáří, tím spíš, že je obklopen mládím v rozpuku. Se svým stavem je smířený, dokud se nedozví pravdu o svém zdravotním stavu. Pak se najednou z jinak energického, činorodého a sarkastického kmeta stane pohublý, zpomalený, ustrašený stařec bez jiskry. Najednou má „starej tatrman s bolavým žaludkem“ obavy z toho, že ztratí své „poupátko“, nedopíše knihu a vůbec neustojí hrozící konec. Naštěstí horší chvíle střídají i ty lepší, kdy optimistická skepse spolu s cynickým humorem (typu narážek na vdovských důchod) jsou vlastně příjemné, skoro až hřejivé. V těchto momentech mě film, který disponuje i noblesou, životními pravdami a odlehčením vážného tématu, bavil nejvíc. Proto jsem i podobu konce kvitoval. Za mě solidní 4* pro Jaromila Jireše. „Pane profesore…ono to asi bude pravda, ale to může mít nedozírné následky!“ - „Paní Štálová, mně teď leží na srdci spíš následky dozírné než nedozírné.“ (31.05.2020)

Když odmyslím přístup lékařů k lidem v letech osmdesátých, socialistických (hlavně to nedělat jako v USA a Německu, říci natvrdo chudákovi pacientovi, co mu je), jedná se o pěknou psychologickou studii do duše stárnoucího gentlemana, profesofa dějin umění, jemuž se změní pohled na život po zjištění diagnózy. Faktem ale je, zda je možné v dané době takto vůbec žít a fungovat, či se jedná o přílišnou iluzi. (06.12.2014)

O smrti se dá mluvit naivně, hloupě, ve fràzích, nebo s lehce ironickým nadhledem, jako to činí tento film. Nikdo jiný nemohl být v hlavní roli, hrát ji mohlo spousta herců, ale Svozilem musel být Miloš Kopecký, Svozilem elegantním, šarmantním a plným chuti do života. Romantické filmy bývají zpravidla blbé, Prodloužený čas je důkazem, že to tak nemusí být vždy. (18.12.2019)