Prodloužený čas

Jaromil Jireš byl nepochybně velmi talentovaný režisér a jeho filmy dodnes překvapují naprosto přirozeným hereckým projevem. Tahle zdánlivá přirozenost je žel v současné české i bývalé československé filmové tvorbě jevem značně mimořádným. Zároveň se zdá být (i tady na ČSFD) pro svou režijní civilnost a neokázalost, pro komornost jeho oblíbených témat, ještě pozapomenutějším a méně připomínaným než podobně (byť existenciálněji a o něco dramatičtěji) tvořící Karel Kachyňa. Prodloužený čas je filmem na výsost komorním. "Blbá doba" osmdesátých let se v něm spíše jen mihne (nikoli ovšem nezajímavě a velmi trefně). Je to především nesmírně živá studie lidských prožitků a citů, velmi trefně, laskavě a mnohde taky nečekaně vtipně rozehrávající téma "nerovného páru", téma lásky a stáří, ale taky téma intelektuální brilance, noblesy a s roztomilou ješitností smíchané moudrosti stárnoucího profesora. Herecky mu samozřejmě kraluje Miloš Kopecký, ovšem Táňa Fischerová mu svou osvěžující přirozeností sekunduje velmi zdatně, tradičně skvělý je i Petr Čepek. Kromě mistrné režie se na vyznění filmu nepochybně podepsal i jeho scénárista Jiří Křižan (Je třeba zabít Sekala, Tichá bolest, Signum laudis , Pasáček z Doliny, Stíny horkého léta)... Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: pulnicek, klúčik, borsalino, Oskar PS: Kdybych sám několik podobně okouzlujících, duchapřítomných, moudrých, etc. profesorů nepoznal osobně, asi by mi ten film zase nepřišel tak dobrý, jak se mi zdá, právě s touhle osobní zkušeností. (09.05.2011)

Když odmyslím přístup lékařů k lidem v letech osmdesátých, socialistických (hlavně to nedělat jako v USA a Německu, říci natvrdo chudákovi pacientovi, co mu je), jedná se o pěknou psychologickou studii do duše stárnoucího gentlemana, profesofa dějin umění, jemuž se změní pohled na život po zjištění diagnózy. Faktem ale je, zda je možné v dané době takto vůbec žít a fungovat, či se jedná o přílišnou iluzi. (06.12.2014)

Film napsaný na tělo Miloše Kopeckého. Užívá svého typického humoru ala doktor Štrosmajer, pokud divákovi tento styl sedí, film si opravdu užije. Téma je sice vážné (boj s rakovinou), ale film vážný moc není, téma je zlehčeno a vyznívá optimisticky. Poselství o naději umírající poslední je v každém okénku filmového pásu. Vztah stárnoucího muže s mladou ženou (Táňa Fischerová) je také poměrně zábavný a poučný. Vadila mi jistá strojenost děje, ale to je u filmů z tohoto období dost běžné. 70% (05.11.2011)

Testament Miloše Kopeckého. Sympatie k tomuto herci mě svádí nadhodnocovat, přesto to neudělám a zkusím se podívat na věc kriticky, jak si zaslouží. Mám rád, když Miloš Kopecký hraje určitou roli a za ní jaksi nevtíravě prosvítá jeho vyhraněná osobnost. Tohle není ten případ. Prodloužený čas byl od začátku chystán jako jeho benefice, Marta Kadlečíková scénář přepisovala dle jeho (zprvu) připomínek a (později) diktátu a to vedlo mimo jiné k tomu, že film působí jako zálibné prohlížení se v zrcadle a zkoušení různých efektních oděvů, které mají ohromit společnost. Adorační přístup scénáře dává váženosti, oblibě a duchaplnosti profesora Svozila bohužel vyniknout hlavně tím, že ze všech ostatních postav dělá jen mátožné přitakávače, kteří mu visí na rtech a blaženě se chvějí v oparu jeho aury. Svozil pak mezi nimi působí jako afektovaná operetní primadona, které dělá dobře nechat si v pravidelných intervalech šimrat ego každým náhodným kolemjdoucím. V první třetině filmu, kde se s ním a jeho prostředím seznamujeme, se to děje téměř bez přestávky a jeho osobnostní kvality to věru nestaví do tak příznivého světla, jaké film usiluje navodit. Přesvědčivost snižují i dialogy. Vtipné, ale složitě šroubované formulace jsou místy literárnější než bonmoty Oscara Wildea. Přestože Kopecký tyto (často evidentně své) myšlenky podává s obvyklým espritem, působí dojmem předem připravených "čísel", nikoli jako spontánní reakce na momentální děj. Myšlenka je přece rychlá a konkrétní a to je přesně to, co zdejším dialogům chybí. Zvratem, který tomu jen částečně učiní přítrž, je diagnóza Svozilovy nemoci. Ano, tu a tam už někdo nesměle naznačí, že profesor je mimořádně labilní (a proto je třeba mu tajit, že má rakovinu), že je to ješita a libuje si v určitém bolestínství, ale tato reflexe nikdy nezajde tak daleko, aby zpochybnila Kopeckého mramorizaci. Přitom se zdá, že původním tématem filmu byla právě konfrontace hýčkaného narcise s vlastní smrtelností a bolavý proces přijetí této nové reality. Prodloužený čas je nejlepší ve scénách, kde Kopecký nemá "diváky". V místech, kdy se Svozil sám vyrovnává se svou situací; kdy jedná, aniž by o tom předtím dlouze recitoval; kdy slevuje ze svého furiantství a vyřizuje resty svého života. Bylo zaděláno na víc než jen lehce nadprůměrné melodrama. 60% (27.05.2010)

"Člověk začne chápat život teprve, když začne myslet na smrt." (J. Hubač) Tak by se do jediné věty dal lapidárně shrnout celý příběh. Hlavní hrdina, brilantně ztvárněný vynikajícím Milošem Kopeckým, začne tváří v tvář nelítostné diagnóze bilancovat svůj život a rozhodne se napravit vše, v čem, podle svého názoru, selhal, aby pak paradoxně byl nucen nést následky svých činů. "Na věci je třeba nahlížet s optimistickou skepsí". (31.12.2014)