Vražedná pole

Film o přátelství jako snad žádný jiný. Když na konci slyšíme Johna Lennona zpívat humanistickou hymnu Imagine a sledujeme dva muže padat do vzájemného objetí, zavání to patetismem. Jenže Vražedná pole přistupují k sentimentu obezřetně, čerpají z něj sílu jaksi mimoděk a na pozadí faktografických událostí, jejichž emoční tíhu ještě znásobuje povědomí o životě Hainga S. Ngora, jenž zde fantasticky ztvárnil kambodžského reportéra Dirt Prana. Nemusel moc hrát, když si znázorněnými zvěrstvy sám prošel, ale jeho výkon je odzbrojující a režisér Joffé na něm staví i důmyslně poskládané vyprávění. To se často uzpůsobuje perspektivě postav, které jsou v případě amerických reportérů i Prana na stejné vlně, a s tím souvisí i délka a intenzita sekvencí - bombové útoky jsou krátké a šokové, zatímco zdánlivě nesmyslné množství času se věnuje vyvolávání Pranovy fotografie na falešný pas. V tu chvíli jde o klíčový okamžik rozhodující o budoucnosti Kambodžana v rozvrácené zemi a Joffé na ní patřičně ulpívá… Přestože jsou Vražedná pole filmem dvou odlišných polovin, z nichž první nabízí objektivní reflexi tehdejších poměrů v jihovýchodní Asii a druhá se noří do subjektivního prožívání pekla, právě přátelství mezi Pranem a novinářem Schanbergem a paralelně střižené kontrasty mezi jejich osudy v komformistickém, respektive diktátorském a utlačovaném prostředí, udržují tón a narativ přehledné a vyrovnané. A systematicky se směřuje k závěrečné katarzi, kterou už Joffé po více než dvou hodinách odkladů neprotahuje a přichází náhle, z pohledu aktérů zkrátka zaslouženě. Vražedná pole jsou tedy vzácný příklad filmu, který setrval v mantinelech hollywoodského vyprávění s důrazem na šťastné uzavření linií postav a současně předložil místy až dokumentačně čistý a historicky hodnotný portrét svého tématu. 95 % (27.03.2022)

Oskaři tehdy putovali do správných rukou. Vražedná pole představují (nejen) v dobovém kontextu mimořádný snímek se skvělou kamerou, silným příběhem a kvalitním obsazením. Že někteří postrádají kontext, není chybou tvůrců. Tehdy šlo o čerstvé události, kdy genocida polpotovců na vlastním národu hýbala světovým veřejným míněním. S odstupem desítek let se z politického filmu stal film historický. To je ale nevyhnutelný proces. Příběh nijak zašifrovaný není, k pochopení jeho pozadí stačí si přečíst pár základních informací o Kambodži 70. let. Snímek líčí setkání a rozvíjející se přátelství amerického reportéra s jeho místním průvodcem v době vrcholící indočínské války. Po pádu proamerického režimu zahraniční reportéři opouští zemi, domorodý tlumočník se ale dostává do soukolí ultralevičáckého režimu a přežívá jen s vypětím všech sil a pořádnou dávkou štěstí. Drama nemůže zastřít, že je natočeno západními filmaři a určeno západnímu publiku, ryze kambodžský přístup k látce by byl ještě depresivnější, temnější a bezvýchodnější. Určitě ale i atmosféričtější. I tak přináší snímek řadu mimořádných scén válečného chaosu a útrap vězňů převýchovných táborů a poddaných režimu. Joffé točí dokumentárním stylem a jeho obrazu krajiny vystavené běsům zkrátka věříte. Za zmínku stojí i efektní zvuková kulisa Mikea Oldfielda. Haing S. Ngor, emigrant a neherec, povoláním lékař získal za svoji roli Ditha Prana oscara za nejlepší vedlejší roli. Polemizovat se dá určitě s tezí, že za krajní brutalitu polpotovců může bombardování krajiny Američany. Nesrovnatelně větší a systematičtější bombardování Vietnamu ale k radikalizaci tamního režimu nevedlo. Za svůj odpudivý charakter vděčí vláda Rudých Khmerů tomu, že jejich vůdci čerpali z maoismu a Maovy kulturní revoluce 60. let. Na jejich profilu se projevovalo i pronásledování vládními úřady. Sihanuk patřil k typickým orientálním despotům a jeho tajná policie mučila a zabíjela na potkání. Celkový dojem: 90 %. (27.09.2019)

Film převelice podobný Salvadoru. Nebo, dle data vzniku, Salvador je převelice podobný film Vražedným polím. To samo o sobě ukazuje na fakt, že je jedno, v jakém koutě světa se podobné masakry odehrávají, vždycky je utrpení lidí stejně hrozné. A musím i zopakovat to, co jsem zmínil v komentáři k Salvadoru. Téma genocidy bude v rukou jakéhokoli schopného režiséra vždy silné a samotný film patrně taktéž. Minimálně Vražedná pole jsou toho důkazem. 8/10 (05.01.2015)

Válečné drama, které mě ničilo dlouhou stopáží, u které ale výjimečně nemůžu říct, že by tam bylo něco navíc a že by film potřeboval prostříhat. Nepotřeboval, ale prostě mě nezaujal. Většina hrůzostrašných záběrů na mě nezapůsobila a všechno, co se snažilo být dojemné takové bylo víceméně díky velmi vhodně zvoleným písním - třeba "Imagine" Johna Lennona je smutná nádhera sama o sobě a proto stačí pustit jí k sebemenší dojárně a většina diváků má okamžitě na krajíčku a McCartneyho "Band on the Run" puštěné k přípravě zastřelení několika lidí vytváří hodně zvláštní kontrast... Kupodivu ale instrumentální hudba Mika Oldfielda, jinak mého oblíbence, byla značně disharmonická a nekolikrát mi přišla dost rušivá a obecně hodně nezajímavá. Válečné filmy nejsou tím, co vyhledávám, ale kvalitní dokážu zkouknout a ocenit. "Vražedná pole" mají jisté kvality (kromě té zmiňované hudby i herecké výkony a kameru), ale mě zrovna dvakrát nezaujaly. (31.07.2007)

Klasický zástupce filmů, které mají rozhodně co říct, avšak zvolily si k tomu nešťastnou formu. Těžko se mi hodnotí něco, co je svým poselstvím vysoko nad zemí, avšak zpracování kulhá. Pár silných záběrů a vhodně zvolených songů divácký zážitek pouze mírně vylepšují. Mám pocit, že obrovská část stopáže je věnována nudnějším pasážím ze života válečných novinářů, tedy nekonečné čekání na různá povolení. Tamní vláda jako by zkopírovala knihu George Orwella 1984 při "výchově" mládeže. Nedostanu se s hodnocením přes 2 *. Myšlenka krásná, ale dal jsem to asi na třikrát. Spousta pasáží je úmorně nudných a světlé okamžiky jsou vždy chvilkovou záležitostí. (03.04.2018)