Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel

Alfred Hitchcock raz povedal že dobrý film je ako život, z ktorého sú vystrihnuté nudné momenty. Chantal Ackermanová na to išla v Jean Dielmanovej voči klasikovmu návodu zjavne alternatívne. Podľa nej vyzerá skvelý film ako život zložený len z nemej nudy, osamelosti a utrpenia. Oživenie ponúkajú detailné prípravy kávy, sekanej, rezňov a tak. Hlavná hrdinka sa celý čas tvári ako stále prítomná tragédia. So synom si zjavne nemajú čo povedať a tak najčastejšie spoločne mlčia a jedia. Syn síce neustále číta, ale ich malý byt je takmer bez kníh. Mať sa na slabo platené účtovníctvo zjavne vyflákla, pretože lukratívnejšou sa stalo jej poobedné prostituovanie. Veď prečo nie? Forma videoartového rámcovania záberov zaujala. Lenže to, čo je zaujímavé v polhodinovom experimente a popozeranie cez rôzne inštalované obrazovky a kukátka kdesi v galérii sa v celovečernom filme stáva útrpnou tortúrou. Ktorú nezachráni žiadne záverečné gesto, ako symbol nahromadenej tenzie z monotónneho kolotoča samoty, nemoty, nudy a útrpného úškľabku. Uniká mi zmysel takéhoto typu filmov. Až teda na ten často pertraktovaný: "My intelektuálni filmári tu nie sme pre divákovu zábavu ani poučenie. My sme tu preto, aby sme naše depresie, psychózy, utrpenia  a paranoje svojou tvorbou čo najúčinnejšie preniesli na diváka." Tvária sa pritom, že do nich v skutočnosti vtĺkajú rôzne ich práve aktuálne a propagované izmy. (13.06.2021)

,,Tak jako písek v přesýpacích hodinách ubíhají dny našich životů..." Člověk má ve svém životě k dispozici asi 650 000 hodin. A více než tři z nich si od vás vezme Chantal Akerman, aby vám ukázala ženu, co vaří, pere, uklízí... a zanechá vás s myšlenkami typu ,,ach jo, co já jsem mohl za tu dobu všechno stihnout - souložit, jít na dobrou večeři a nebo si aspoň sám doma uklidit - to by mělo aspoň nějaký smysl!". Při důkladném sledování tohoto snímku jsem byl proto místy až naštvaný. Camus ve svém eseji Mýtus o Sisyfovi popisuje v jednom odstavci moderního člověka, který jede z práce domů tramvají a náhle si uvědomí, že život nemá žádný smysl. Akermanová na obdobné téma potřebuje 190 minut, což od ní působí skoro jako schválnost. Film mohl trvat hodinu, dvě, pět nebo třeba osmnáct hodin a troufnu si říct, že efekt by byl vždy podobný. Tak proč je to tak hrozně natažené? Je to snaha o jakousi hypnózu? ,,Takový film nikdo předtím nenatočil!" říkají o Jeanne Dielman mnozí filmoví fajnšmekři. Ano, ale nikdo nenatočil v reálném čase ani příběh člověka, co jede vlakem z Prahy do Brna a šťourá se přitom v nose. Znamená to, že ho musíme natočit? Uf. Poté, co jsem si tu vylil žluč, musím nicméně přiznat, že přeci jen v tomto snímku je cosi, co se mi líbilo, co mě provokovalo, jakási podivně tísnivá atmosféra, která může za to, že jsem na něj dlouho musel myslet a druhý den jsem o něm každému vyprávěl. Věci, které v "normálních" filmech nevidíte (čekání na výtah, fronta na poště, škrábání brambor) tady tvoří veškerý děj, což divákovi poskytne úplně jiný zážitek, než na jaký je v kině zvyklý. Stačí aby Jeanne upadl brambor a leknete se. Přeteče mléko a je vám z toho úzko. Film zajímavým způsobem zkoumá frustrace moderního člověka, ale například i voyeurismus (diváci x minut sedí a koukají na ženu, co sedí a kouká). Nicméně i přes tyto zajímavé zážitky, které mi snímek způsobil, si ho nejspíš už nikdy nepustím. Platí totiž to, že jde spíš o zajímavý experiment, než o srdeční záležitost. Není to ten druh filmu, kvůli kterým se z obyčejných lidí stávají cinefilové... (01.06.2016)

Nevím jak to jinak nazvat, tak to nazvu "tyranií kamery". Zatímco v konvenčních filmech se kamera soustavně zbaběle podřizuje pohybu herců, tato vpravdě autoritářská kamera si najde své (statické) místo a pak již jen sledujeme, jak se postavy musí podřídit prostoru, který jim svým rámováním vymezila (a že je taková kamera opravdu neústupná, je krásně vidět na místy uříznutých hlavách neposlušných postav...). Tradiční kamera a střih kapitulují před líbivým a zdánlivě přirozeným vyprávěním příběhu, v němž časové elipsy slouží k nerealistickému vystřižení zdánlivě nedůležitých scén. Akerman nechává kameru zachytit i to "nudné" a v tom objeví víc, než všechny "hollywoodské" příběhy dohromady (Akerman by na rozdíl od Truffauta nevypustila dopravní zácpu...). V tomto případě až do duše pronikající stereotyp životního stylu (viz feminismus), v němž se sebemenší odchylka od normy může stát výbuchem potlačované frustrace. (03.05.2014)

Kurzy vaření, stolování a přípravy kávy s hříšnou paní Jeanne. Formální minimalismus s drobnými odlišnostmi v repetitivním obsahu. Procedurální pozorování průběhu několika dní u paní, která ráno vyprovází syna do práce, a večer s ním povečeří a prohodí pár slov. Mezi tím vaří, zajde na nákup, za úplatu přijme pánskou návštěvu, vysprchuje se chystá večeři... Náhled do soukromí tak doslovný a herecky soustředěný, že voyeursky uspokojuje více, než kdyby byl dokumentem. Akademická čistota, která vám pro všechen ten čas, intimně strávený s jednou postavou, uvízne v palici. (21.04.2023)