Já, truchlivý Bůh

Když nemůžu já ke Kachlíkovi, musel Kachlík ke mě. A tak místo Třiatřiceti stříbrných křepelek jsem viděl jeho nejvýše hodnocený film a ačkoli jsou mé čtyři hvězdy výrazně slabé a zásluhy přikládám spíš Kunderově předloze a spolupráci na scénáři, líbilo se mi to. Nějakou dobu mi sice trvalo, než jsem se do toho dostal (filmy o "Casanovech", kteří mají pět vztahů naráz zatímco začínají šestý a do toho vedou rozverný balící život a o ničem jiném nejsou, mě fakt nebaví), ale časem to začalo hrát víc na tragikomickou notu, která s každou další minutou byla stále více tragická. Přitom je to celé propracované, nic není na sílu, Adolf dopadne jak dopadne a ačkoli se film formálně s novovlnnými snímky nemůže moc měřit, pořád přináší dost kreativních nápadů, hlavně co se střihu, úhlů kamery nebo prolamování čtvrté stěny týče (btw jedna z posledních scén jako by byla oldies verze pointy Funny Games, samozřejmě bez drsností). Navíc herci své role zvládají naprosto dokonale, hlavně teda Miloš Kopecký, ale vyniká to i propracovaným scénářem, který má zdařilý timing gagů a pamětihodných dialogů. Jestli by toho byl Kachlík skutečně schopen (chápej v rámci toho, że by to byl hlavně jeho projekt), jednou snad posoudíš u Křepelek, ale do té doby nevím, jestli tohle byla šťastná náhoda, nebo jestli naopak Dvacátý devátý byl nešťastná náhoda. Tohle totiž má něco do sebe. Slabé 4* (09.04.2024)

Forma príbehu je pomerne originálna. Rozprávač aj hlavná mužská postava aktívne vstupuje priamo do obrazov minulých udalostí, komentuje ich z hľadiska odstupu daného dnešným poznaním a vyústením popisovaných udalostí. Ponúka tak ironický, seba ľútostivo sebakritický komentár na svoju ex-lásku, ktorá sa ňou vlastne nestala. Mladučká študentka je totiž viac než skúseným postarším zvodcom zaujatá atrakciami v podobe úspešných spevákov a dirigentov. Očarujúci svet umenia je pre ňu tak fascinujúci až podľahne perfektne rozohranej jednoaktovke. Nejedná sa však o plánovane epizódnu záležitosť, jednoaktovka sa predlžuje do podoby nikdy nekončiacej divadelnej hry života s vyfabulovanou láskou a jej plodom. Prílišná literárna zaťaženosť - zrejme vplyv populárnej knižnej predlohy Milana Kunderu - spôsobila, že napriek nespornému Kopeckého hereckému majstrovstvu je film príliš urozprávaný a mnoho viet mohlo ostať radšej ležať kdesi medzi stránkami knihy. Nasilu povyťahované bonmoty, miestami upravené pre potreby filmu, totiž divácky skôr uspávajú ako osviežujú. (02.04.2014)

Kdo nezažil nepochopí. Když má někdo jako koníčka lov žen, musí jednou za čas narazit na nedobytnou ženu, která ho přivede k nepříčetnosti. A když je ta ženská ještě navíc taková ta profilová blbá blondýna, je to k zbláznění. Proč se na to nevykašlat? Protože to nejde- ta blbost té ženské je tak obrovské afrodiziakum a výzva, že se to prostě nedá. Podstatou úspěchu je se přizpůsobit úrovni hodnot a uvažování oné nedobytné ženy. Je to nadlidský úkol a proto je to takovej mazec. Musíme si uvědomit, že v tomto případě jsou si svět muže a dobývané ženy skutečně intergalakticky vzdáleny a pohlavní styk taková žena s vámi spáchá jedině jako náhodnou činnost probíhající během pro ni zajímavé hry nebo báječného výletu. Základem je neprozradit se, že vám jde jen o to jedno. Miloš Kopecký je přesně v této situaci, zacyklí se a zoufale dolézá. Když si uvědomí, že všechny trumfy už vyházel a nemůže zvítězit, předhodí blondýnu svému kamarádovi se zoufalým plánem na zprznění, který doufá, že nakonec nevyjde. Ale past sklapne a chytí se do ní úplně všichni. A to je ta genialita scénáře. Skvělý film. 85% (05.02.2015)

Jsou dva druhy lidí – autoři života a figury života. Jedni hrají v životě text, který sami vytvořili, druzí hrají poslušně cizí text. Kunderova brněnská epizoda ze Směšných lásek podrobuje své protagonisty vskutku tragikomickým zkouškám, v nichž ovšem neobstojí jak mužské ego, tak ani ženská pýcha. A přestože Kachlíkův film není dokonalý, v mnohém je zbytečně doslovný a v závěru vlastně až nepochopitelně disonantní, nad vším suverénně vládne nedostižný Miloš Kopecký. Jeho pan Adolf, postava typicky kunderovská, jakýsi outsider v lásce, intelektuál, který je strůjcem své vlastní zkázy, přiměje nejednoho diváka i dnes k zamyšlení nad situací soudobého člověka opuštěného bohy a zanechaného truchlivým pokusům řídit vlastní i cizí osudy. P. S. Lanďák jako falešný šéfdirigent neexistující athénské opery je potom pomyslná třešinka na tomto dortu poťouchlosti a skepse. (20.12.2020)

Jak mám Kunderu jako spisovatele rád, po tomhle filmu už ho mám rád o něco míň. Je na tom vidět, že když se příběhu vezme forma Kunderova psaní a zůstane jen obsah, už to tak slavné není. V krátkosti: Dva zastydlí puberťáci a nadrženci, kterým hučí v kládě, se zamilují do samotné esence ženské debility, a místo aby na tom trochu vyrostli, úplně se tím nechají chudáčkové rozložit. Kunderu údajně inspirovalo k napsání předlohy jeho vlastní první manželství, v tom případě ho teda doopravdy lituju, ale to, že někdo není schopen na sto honů rozpoznat takovou husu a musí na to přijít až v manželství, ho taky nějak zvlášť nešlechtí. Je smutné, že takové píči na svět přicházejí, ještě smutnější že navždy píčami zůstanou, ale nejsmutnější ze všeho je, když se tím ještě někdo (= chlap) zabývá. (26.12.2010)