Radost až do rána

Páralova tvorba - s jeho stejnojmennou literární předlohou film stojí a padá - se z mnoha důvodů po r. 1970 (zhruba od vydání PROFESIONÁLNÍ ŽENY) zlomila. Snaha publikovat a být čten ho přiměla k hledání kompromisu, který vyústil do postupné adorace konzumu. V RADOSTI došel v tomto směřování zřejmě nejdále. Gulášový socialismus, vrchol normalizace, je hlavním hrdinou severočeského (severozápadočeského) prostředí, v němž je žití vykupováno úmrtným (2400 Kčs ročně), preferovaným zásobováním obchodů všeho druhu a relativně vysokými platy pro horníky a lomníky (značná část hnědého uhlí se dobývá i dnes povrchově). Syžet je zaměnitelný průsečík, centrum orgií anonymní konzumistické průměrnosti, člověk-stroj, jak ho známe např. z Chaplinovy MODERNÍ DOBY nebo Čapkovy TOVÁRNY NA ABSOLUTNO. Film, který zjevně musel být natočen, neměl pod bdělým dohledem cenzury mnoho šancí na původnost a umělecké ztvárnění. Spoluzaložil také tradici uměle vypěstované tzv. severočeské literární školy, která zemřela na úbytě spolu se zánikem režimu, který si ji objednal. (22.03.2008)

Normalizované psychologické drama o zhýralých dělnících socialismu. Jak absurdně to zní, tak absurdně to vypadá. Nejlepší je Béda Jiřího Krampola, jinak nemá dohromady smysl cokoliv zmiňovat. Taky mě zklamalo, že přes tématický i herecký potenciál tento film neobsahuje prakticky žádné odhalené scény (kromě pivního mozolu Josefa Somra), které ho mohly aspoň tímto směrem "obohatit"... (23.10.2017)

K tomuto filmu mám zvláštní vztah, promítal se totiž první večer po přestěhování našeho vesnického kina do nového kulturáku. Ovšem vidět se mi ho podařilo až po 42 letech a jenom stažený z Youtube, navíc ve verzi oříznuté z původního širokoúhlého formátu na akademicko-televizní (4:3). Samotný film jsem ani po těch letech nějak nepochopil, i když v sedmdesátkách jsem vyrůstal - byť poměrně daleko od severních Čech. Neznaje knížku, ztrácel jsem se v ději-neději, poskládaném z většinou na sebe nijak nenavazujících scén. Nepochopil jsem název filmu, jeho předlohy i ústřední Kornovy a Štaidlovy písničky, která je nakonec z celého filmu nejlepší, byť její text se samotným dějem ani svým názvem nijak nesouvisí. Zpívaná zazní hned na samém začátku během úvodních, graficky neotřele provedených titulků a mnohoslibných záběrů domácího opalování. Dál už to jde z kopce. Zmíněná písnička se ještě několikrát opakuje v orchestrální verzi (kdykoliv se vejde do nějakého podniku, pouštějí tam pochopitelně právě ji), jednou je dokonce v dalším podniku provedena živě, přičemž kamera zálibně zabírá jak sedmdesátkově okouzlující Jitku Zelenkovou, tak otřesně vystylované hudebníky Ladislava Štaidla a Felixe Slováčka. Záběry s nimi, předznamenané rovněž už v úvodních titulcích, mě budou strašit ještě hodně dlouho. Jediný pan Somr mi zde přišel jakž takž sympatický a jeho postava dobře zahraná... (12.11.2022)

Všední život obyčejných lidí v průmyslovém socialistickém Mostě. Každý je sám, ale každý si v srdci nosí svůj malý sen, který ho drží v té bídné době při životě. Každý si za tím svým malým snem jde, každý chce jednou prožít tu svou malou radost aspoň do rána. Nebo na celý život, ať to stojí, co to stojí. Fotografie doby, ale hlubší ponoření do problémů v tom nehledejte. (19.01.2011)

Byla to taková hořkosladká symfonie. Na mě to bylo až moc depresivní. Až jsem z toho bezradně nevěděla kudy kam. Taková bezvýchodná situace. V té se přesně ocitli Viola s Kazanem. Tak moc se chtěli odlišovat a nezapadnout do průměru a šedi až tam sletěli rovnou po hlavě, protože jim nic jiného nezbylo. Snění má mnoho podob, ale realita je jiná. Očekávala jsem mnohem hlubší ponor do jejich problémů. Místo toho jsem jela jenom po povrch. Viola mi byla svým chováním až nesympatická. S tou bych společnou řeč nenašla. (04.11.2019)