Tančiareň

Film, kde se nedělá lautr nic jiného, než že se tančí, a přitom v něm o tanec vlastně nejde... Film založený na tak jedinečném nápadu, že si neumím představit, že by mělo smysl ještě někdy natočit něco podobného. Když jsem ho před lety viděl v kině poprvé, býval bych dal čtyři, protože mi tenkrát připadal místy natahovací, ale zůstal mi intenzivně zaseknutý v paměti a při novém shlédnutí po letech se ukázalo, že je toho v něm mnohem víc, než se mi tehdy v patnácti či kolika zdálo. (17.04.2011)

Poprvé viděno někdy koncem 80. let. Byl to natolik silný zážitek, že i po dalších několika zhlédnutích jsem si přesně pamatovala výrazné typy všech herců - tanečníků a hudbu celého filmu. Úvodní defilé http://www.youtube.com/watch?v=NgVIkli_QlE za zvuků skvělých skladeb J´attendrai od Dalidy http://www.youtube.com/watch?v=kXakHrnsUW8&feature=related a Et maintenant od Gilberta Bécauda http://www.youtube.com/watch?v=p1H_dMrDUNo&feature=related je nezapomenutelné! U tohoto filmu není potřeba slov. Volám BRAVO!!! (12.04.2011)

... se otevírá, tak do kola. Lucerna své světlo barev rozprostírá. Vše je připravené. Račte vstoupit, dámy a pánové. Ještě případná kontrola v zrcadle. Osmělte se, zadejte se, přátelé. Jednotlivě příchozí, rytmem nonverbálním v páru okouzlí. Přivítejte na parketu úryvky módní, choreografie osudové i epizodní. Tanečních i dějinných /k/roků je srdcem sál. Malé, velké medailony jsou králi vedlejších i hlavních rolí. A co dál? Hodina se nachýlila. Odcházíme, zavíráme. Au revoir, cabaret! Au revoir, chantant! (21.01.2016)

...A síce zrovna na tento koprodukčný titul, divák absolútne nepotreboval čítať žiadne (medzi)titulky; čo bolo na jednej strane asi sympatické konštatovanie súčasnej (rozumej: filmovej) situácie, nakoľko sa tým pádom začal vari intenzívnejšie sústrediť len na určité obrazy, no zároveň to, že samotný titul pôsobil snáď ešte oveľa „nemejším dojmom”, než je vôbec práve »Nemý film« sám, tak to už akosi ďalej nepovažujem za najšťastnejšie ["experimentálne"] riešenie zo strany režiséra E. Scolu. • V podstate by sa dalo celkom podotknúť, alebo dokonca i pochváliť, že titulom ma pomerne často sprevádzal i môj najobľúbenejší herec: "Jean Gabin", teda lepšie povedané; v tomto prípade jeho mimoriadne autentický dvojník, ktorý prichádza na scénu oblečený, ako protagonista z titulu: Pépé le Moko, pričom sa ešte zopárkrát následne vyskytol i v ďalších etapových dekádach; začínajúcich od tohto konkrétneho momentu, a končiac až v roku 1983; čiže počas zhruba asi 5.-desaťročí, sa režisér pokúsil zachytiť obdobia rôznych spoločenských nálad; [povedzme napríklad: obdobie II. svetovej vojny]; na čo mimochodom poslúžila len jedna tanečná sál, keď z môjho uhla pohľadu som to najskôr vnímal, ako akési, «divadelné javisko», na ktorom sa vskutku tentoraz vystriedalo asi neúrekom tanečníkov/divadelníkov, ku ktorým som si nielenže nevybudoval žiadny, bližší, citový vzťah či celkové sympatie, ak aspoň nepočítam "Jeana Gabina", ktorého ale nemožno považovať za jednu z ústredných postáv, i keď ho zase rovno môžem považovať za akéhosi sprievodcu naprieč dlhočizným dianím... • Ani častejšie prítomná „Živá hudba” v podaní tu prítomných energických hudobníkov, sa tým celkový môj postoj k danej veci nakoniec nezmení, keďže už podľa konečného (z)hodnotenia tohto titulu, je vari nad slnko úplne jasné, že som pri ňom skrátka pocitovo: pociťoval veľkú únavu, aj keď bol neustále v pohybe. • Už asi nemám ďalšiu potrebu sa viac vyjadrovať k tomuto rozpačitému počinu, v ktorom som i napriek tomu postrehol šikovnejšie poňatú formu spracovania, t.j. počas trvania titulu, totižto nezaznel ani jeden súvislý DIALÓG medzi postavami, a tak namiesto toho sa účinkujúci teda spoliehali iba na svoju "reč tela", ktorou sa ale takmer nikam neposunuli; čo by som na úplný záver prirovnal ku statickému charakteru: dezinfekčného prostriedku, typu DOMESTOS : Let's Dance, à la taliansky spôsob J. Ďurovčíka! (20.09.2023)

Velmi pozoruhodný film beze slov, ale se spoustou tance, mimiky a pamtomimy. Úchvatný ve své ironizující formě, která nádherně zlehčuje těžké časy. Vyobrazuje léta 1936, 1940, 1942, 1944, 1946, 1956, 1968 a 1983, půvabný ve své hravosti neradičního zobrazení společenského a lidského chování. Celý herecký ansámbl byl výborný. Ti kteří vynikali: Nani Noël jako divoká dcera, Liliane Delval jako alkoholička, Monica Scattini jako dívka, se kterou nikdo nechtěl tančit, Arnault LeCarpentier jako znuděný student, Régis Bouquet jako majiel salónů a drsňák, Marc Berman jako úlisný kolaborant a pašerák, Jean-Francois Perrier jako německý oficír, Michel Toty jako elegán, Michel van Speybroeck jako Jean Gabin a Francesco De Rosa jako barman Toni. Velmi pozoruhodná a zajímavá zábava, která nevšedně úchvatným způsobem zpříjemní volný čas. (13.06.2010)