Réžia:
Kenneth LonerganScenár:
Kenneth LonerganKamera:
Jody Lee LipesHudba:
Lesley BarberHrajú:
Casey Affleck, Lucas Hedges, Kyle Chandler, Michelle Williams, C.J. Wilson, Heather Burns, Tate Donovan, Josh Hamilton, Matthew Broderick, Gretchen Mol (viac)VOD (2)
Obsahy(1)
Osamelý bostonský údržbár Lee Chandler (Casey Affleck) po smrti svojho staršieho brata Joea (Kyle Chandler) s prekvapením zisťuje, že sa stal poručníkom svojho šestnásťročného synovca Patricka (Lucas Hedges). Plný obáv sa tak vracia do mestečka Manchester-by-the-Sea, v ktorom vyrastal. Tam je nútený sa vyrovnať so svojou minulosťou, ktorá ho odlúčila ako od exmanželky Randi (Michelle Williams), tak od komunity, v ktorej vyrastal. (Itafilm)
(viac)Videá (7)
Recenzie (544)
Formální úspornost, postavy, do nichž se obtížně proniká a ještě obtížněji se opouští, nemožnost komunikace a unikání před vlastní minulostí, před vlastním životem. Výborně vystavěný scénář, který nám postupným odkrýváním věcí minulých umožňuje pozvolna přilnout k hlavní postavě, s níž jako bychom také hledali záblesk naděje v černočerné psychické temnotě. Herectví Caseyho Afflecka je opět až mrazivě přesvědčivé a deprimující, ale nijak nezaostává ani mladík Hedges nebo na těch několik minut uhrančivá Michelle Williams. K naprosté spokojenosti mi schází přeci jenom trochu vyrovnanější tempo a místy jsem zcela nesouhlasil ani s nátlakovým přívalem všudypřítomné deprese, zkoušejícím průtok slzných kanálků na úkor udržení čisté autenticity. Dojem je ale velmi intenzivní a zakončení filmařsky krásné, život je nevděčná bitch a Lonergan o tom umí výstižně baladicky povyprávět. 80% ()
Zachmuřený Casey Affleck nemá moc důvodů k radosti. Sic jeho exmanželka Michelle Williams může do světa vytroubit šťastnou novinu, ani ona by mnoho argumentů nesesbírala. Ani jeho bratr Kyle Chandler nemá na růžích ustláno a ač to jeho synovec Lucas Hedges táhne s dvěma holkami zaráz a hraje v kapele, ani on nemá úsměv od ucha k uchu. Prostě postavy dramatu Kennetha Lonergana nejsou žádní smíšci. Hlavní hrdina si sebou nese obrovské trauma, otevřít se před nikým nechce, leccos raději řeší pěstmi. Od diváka se očekává, že bude pozorný a leccos vyčte mezi řádky, ale zase nějak zásadně nám to Lonergan nekomplikuje. Sebevědomé přepínání ze současnosti do vzpomínek nijak neruší, jen některé vedlejší linie děj lehce ředí. Silné je naopak postupné odkrývání hrdinovy nevraživosti a uzavřenosti a neochoty splnit požadavky ze závěti. Co výsledek vyloženě zdobí, je jeho opravdovost. V dialozích, v hereckých výkonech. Prostě tvůrci vsadili na civilní vyprávění, a proto dostali diváky tam, kde si je přáli mít. Stačí málo, pár pohledů, několik slov a vystihneme vše. Smutné táhlé smyčce na mě lacině nepůsobili, ba naopak. Občasný černý humor fajn, herecky na výbornou. ()
Text obsahuje drobné spoilery. Jeden z nejužitečnějších filmových trenažérů na život se zlomeným srdcem. Tragédii se buď můžete nechat zcela paralyzovat, nebo si nad ní udržet jistý nadhled – jak činí Lonergan a jak se zároveň snaží hrdinové Místa u moře. Film neobnovuje status quo a neujišťuje nás, že vše bude zase v pořádku. Skutečná katarze a návrat k harmonii zachycené v několika flashbacích nepřichází, stejně jako nemusí vysvobození a alespoň nějaká forma satisfakce po podobné tragédii nikdy přijít ve skutečném životě. Nejde o jediný odklon od konvencí amerických rodinných melodramat, nabízejících na podobná dilemata zpravidla jednoduchá řešení. Tragédie není zaviněna osudem, proti němuž člověk nic nezmůže, nýbrž lidskou chybou, postavy nejsou černobílé a své emoce oproti hrdinům běžných melodramat z velké části nedokážou externalizovat. Vyjadřují je za ně flashbacky a vážná hudba, jež nás zároveň upozorňují na neustálou (a paradoxní) přítomnost ztráty, na nevyplněné místo (ještě bolestivější jsou při druhém zhlédnutí zmínky o dětech v dialozích – muž, kterému Lee opravuje kapající kohoutek, mluví o sestře s dětmi, zdravotní sestře Bethany se podle slov doktora právě narodila dvojčata – holčičky). Patrick a Lee se podobně jako hlavní hrdinka Lonerganova předchozího filmu musí hlavně naučit překonat komunikační bariéru a najít adekvátní výrazy k popisu neštěstí, které je potkalo (jako s tím nemá problém například muž, kterému Lee v závěru opravuje kotel a který se bez ostychu pustí do vyprávění o smrti svého otce). Oproti Lise ale navzdory melodramatickému potenciálu situací, v nichž se ocitají, nejednají melodramaticky. Naopak i scény, které jsou natočené s operní přehnaností, narušují svou neochotou nechat se plně pohltit žalem (Patrickův zvonící telefon během smutečního obřadu). Lidé sice umírají, ale život pozůstalých, jakkoli neutěšivý, běží dál. Místo u moře, melodrama, které nechce být melodramatem, pro mne tak není jenom znamenitě napsané a zahrané drama o nepřekonatelné ztrátě, ale zároveň film inspirativní i formálně a stylisticky. 85% ()
Svojim spôsobom chápem to, čo píše užívateľ zigíš. Na druhú stranu tieto filmy majú svoj význam, minimálne pre mňa, keď pijem víno. A pre tých hercov, na podávanie životných výkonov. Affleck super a za tú jednu scénu Michelle Williams to celé stojí. 85% Atmosférou podobné Redfordovej oscarovke Ordinary people. ()
Lonergan je famózní scenárista. Prokomponovanost té věci, práce s všedností, s úspornými dialogy, s tím, co má ukázat zblízka, co naopak pozorovat z dálky náznakem – mistrovské. Režijně se to trochu potýká s přehnanou obřadností vybraných momentů, kdy si Lonergan najednou vypomáhá tklivým Händelem i zpomalovačkami. Nikdy tomu ale nepodtrhne nohy, v nejlepších momentech je jeho soustředěné a lakonické vedení herců i sledování rutiny odeznívající (a stále přítomné) tragédie nesmírně silné. Místo u moře má možnost sklouzávat neustále k patosu, ale nikdy to neudělá. Působí střídmě navzdory tomu, že za hlavní figurou stojí drama bezmála antické, za nímž můžeme jasně vnímat scenáristickou konstrukci. Jenže Lonergan to ustojí. Mizérii nezneužívá a chemie mezi Affleckem, Hedgesem a vedlejšími postavami je naprosto fyzicky citelná v každém záběru. Film o nesnadném umění truchlit, o neschopnosti přijímat rány a vracet se tam, kde se nedá zapomenout na minulost. Těším se na další zhlédnutí, každopádně od Boyhoodu nejpůsobivější americké indie. ()
Reklama