Miesto pri mori

Sranda, že v cca rovnakom období prichádzajú do kín dva americké filmy, ktoré predstavujú absolútny protipól ako kvality, tak toho, čo si predstavujeme pod pojmom typický americký film. Okrem MBTS mám na mysli samozrejme to sado maso pre teenagerky. Vykalkulovaná kravina bez psychológie (no nevidel som to, ale tak čo si budeme nahovárať) verzus mikroskopicky prepracovaný portrét vyprahnutého človeka. Preto porovnávam, pretože oba nemajú viac menej poriadny dej a aký to môže byť vo výsledku rozdiel. Inak teda MBTS má perfektne zmotivované časové skoky, čo som osobne vnímal ako poukázanie na to, že život má síce začiatok, stred a koniec, ale v konečnom dôsledku nie je nejakým súvislým príbehom a preto ani tento film nemá poriadny koniec. Ono kde ho v živote okrem smrti nájsť, že... (05.03.2017)

„Som prázdny. Už nič necítim.“ Na prvý pohľad je to obyčajná dráma, ale strašne veľa tomu dávajú herci (všetci sú dobrí, ale najlepší samozrejme Casey Affleck, ten svojím dominantne do seba zarazeným výkonom hory prenáša) a netradične napísaný tradičný scenár. Ten jednak ide do hĺbky predsa len o dosť viac, než sme u podobných „klasických“ drám zvyknutí a jednak ponúka množstvo nečakaných nápadov. Takže hrdina sa nemusí starať o rozkošného chlapčeka, ale o vlastne dosť nesympatického puberťáka, každého na počkanie brutálne mláti, občas rukou prerazí okno a to som radšej nespomenul brutálny flashback o tom, ako stratil rodinu. Občas to jemne stagnuje a čakal som predsa len o čosi silnejší koniec. Ale potom to chytí drsný drajv a nestačíte sa čudovať, čo všetko na vás tvorcovia vyvalia (mimoriadne vyhrotená a silná scéna, kedy sa hrdina stretne pri kočíkovaní so svojou bývalou, sa zrejme zapíše do dejín filmu a stane sa obeťou množstva paródií). A nad tým všetkým sa prekliato nízko vznáša pochmúrna, zvláštna a ponurá atmosféra a depresívna výprava. Plus svoje robí aj na prvý pohľad rušivé, ale v konečnom dôsledku efektné časovo prehádzané rozprávanie. Produkcia Matt Damon!! (09.06.2017)

Bolestivá rána přímo do srdce. Film, jehož autor je patrně na zcela stejné frekvenci jako já, protože jsem rozuměl každé scéně. Všechno na svém místě, všechno mi dávalo smysl. A už dlouho jsem nezažil tak rychlých 137 minut, které by se papírově měly spíše táhnout (a podle ohlasů se i mnoha lidem skutečně táhly). (03.02.2017)

Nenápadný ale důrazný útok na emoce s tak vynikajícím scénářem, že by měl patřit k povinnému čtění na scénáristických oborech. Původně jsem čekala pořádný doják, kdy ze mě i z herců bude příběh ždímat slzy každých pět minut. Film je naopak prošpikovaný černým humorem ze strany Leeho i Patricka, až to někdy působí jako rodinná komedie. Ale to jen do chvíle, kdy je odkryto Leeho minulost. Jak je pro Lonergana vlastní, celá scéna je tak decentní a srce lámající, že jsem se neubránila slzám. Lucas Hedges jako nováček září a Michelle Williams tvoří opornou zeď filmu. Jistá scéná s ní a s Leem patří do mých nejoblíbenějších tohoto roku. Casey Affleck je jako tichý hurikán. Lee je tělo bez duše, ale Casey vře po povrchem. Ta kapka naděje na konci je pro Leeho i publikum jako živá voda. (30.01.2017)

Proč vlastně a z jakého důvodu se hrdina odmítá vrátit, ač jej bratr ustavil poručníkem svého syna – teenagera přebíjejícího zármutek v postelích spolužaček, vyjde najevo postupně v pasážích z minulosti. Pravda je, že Lonergan nadělil svému hrdinovi snad nejhorší možné trauma, nejtěžší výčitky svědomí s nejhrubším citovým vydíráním. Ale pravda také je, že i vypjaté reminiscence buduje bez kudrlinek mlžných oparů, zdrženlivě, prozaicky. (14.12.2020)