Matrix Resurrections

Zhruba po hodině a tři čtvrtě reaguje Morpheus na jednu postavu slovy „ano, rozumím“, jenže hošan musí pěkně kecat, protože se obávám, že v tu dobu nerozuměl už vůbec nikdo. Vše, co jsem potřeboval, přišlo v úžasném filmovém roce 1999 a právě jedničkou se i uzavřelo, a pocit dokonalého uspokojení nám nikdo neměl brát. První Matrix byl zjevením. Oslavou filmové akce. Vizuální poklad. Z půlky legendárního tvůrčího dua je žena, vnitřní síla je ale dávno pryč. Místy fajn pomrkávání nad novou verzí staronového světa (hbitá žena s nagelovanými vlasy zase zmydlí přesilu ozbrojenců) a testování znalostí diváků, vzápětí tu máme Mr. Andersona, vyhaslého herního vývojáře, který stojí za veleúspěšnou videoherní sérií, a jehož bossové vyžadují čtvrtý díl. Pak zoufalci, který v kavárně nesměle pokukuje po jisté krátkovlasé Tiffany, oznámí modrovlasé děvče a směšný Morpheus, že žije uvězněný ve virtuální realitě a že dávný boj zdaleka neskončil. Akce není zlá (na revoluční triky a souboje samozřejmě zapomeňme), pár nápadů a náznaků ještě lepších nápadů tady taky máme. Jenže někde před polovinou zoufale přibude mluvících hlav a celé se to tak nějak rozsype. Stěžejní postavy se na šachovnici posouvají mdle dopředu, ty nové zrovna dobrý dojem nezanechají. Atmosféra je tatam, navíc v těch přemoudřelých filosofických cákancích se nikdo nechce hrabat. Protože jim ani nikdo nerozumí. Jenže jak by mělo „to správné“ pokračování vypadat? Nijak. Nemělo vzniknout. (23.12.2021)

Matrix: Déjà vu. Nečekaně mě to bavilo, dokonce víc než kdysi trojka. A to přes to, že jde o jakýsi přízračný poloremake, který postrádá vizuál původní trilogie, revoluční nebo aspoň wow efekty (nedostaneme pořádně ani ty staré) i akční orgie (akce je tu tragicky nevýrazná) ani Fishburnea s Weavingem v jejich ikonických rolích. Pořád ale na člověka dýchne ten mýtus, romance Nea a Trinity a bavily mě všechny ty odkazy, posuny a metakomentáře i Harrisův záporák. Žádná revoluce, jen nostalgie a blockbusterová podivnost roku. (29.12.2021)

Nebojím se prohlásit, že Matrix byl jeden z těch velmi zásadních a vlivných kousků filmové historie. Ať se filmoví kritici postaví třeba na hlavu, ale v mých očích stejně jako Občan Kane poprvé představil kdysi nevídané triky s kamerou a mizanscénou, tak Matrix servíroval dosud neviděné vizuální orgie a akční scény. Matrix vyčníval také tím, jak na poměry popkornového blockbusteru dokázal být chytrý (a neotravujte mě s tím, od koho a jak se inspiroval). Osobně jsem také zakrytým fanouškem prvního pokračování Matrix Reloaded, takže tímto monstrózním úvodem chci říct, že u mě byly splněny všechny předpoklady pro to, aby se mi čtvrtý Matrix líbil. Jako samostatný film je Resurrections ještě vcelku zábavná jednohubka na úrovni sezónních marvelovek, nicméně jako pokračování kultu katastrofálně selhává. Čtvrtý Matrix, ač dějově navazuje a těží z předchozích dílů, je dočista jiný film. Není to ten chytrý blockbuster s hrstí zajímavých myšlenek, nedokresluje příliš zdatně fikční svět původní trilogie a nevzdává ani dostatečný hold známým postavám. Osudovost, která dávala ohromnou sílu charakterům Nea a Morpheuse, mýtičnost Vědmy a Architekta, temnost a zloba agenta Smithe - nic z toho se nedaří zopakovat. Dokonce i ty akční scény jsou na dnešní poměry průměrné... Zkonzumovat, zmačkat a zahodit. 5/10 (28.12.2021)

The Matrix Exhumations. Drahá a žužu přebarvičkovaná homomultikulti travestišou, plná naprosto přitroublých transrealitních přesmyček, maligního šíření patologicky degenerativní kokotporátní pseudokultury, meganudného mletí pouťově filosofických a astrálních hoven a zoufalého vykrádání sebe sama. Matrix je jen jeden, ten první! Další už jsou jen rychlokvašným vykrmováním korporátního prasátka za každou cenu či hormonálně dysbalančním lkaním nad ztrátou čuráka. Uvidíme, co bude, až si naši sestrobratři nechají přišít kloaky. Nebo raději neuvidíme. (24.12.2021)

Než se k novému Matrixu víc rozepíšu v recenzi, odložím si tady alespoň pár prvotních poznámek, protože mi to nedá spát. Resurrections předně nejsou bůhvíjak hezký film, dokonce je s ohledem na akci, některé efekty a obecně styl vyloženě nevzhledný, ošklivý, odpuzující. Připomíná zombie sešitou z tlejících kusů původní trilogie, série okázalých rekonstrukcí týchž scén a za únosnou hranici hypertrofovaných atrakcí typických pro předchozí filmy (bullet time). Při sledování jsem si říkal, že zatímco matrixovská trilogie působila přelomově jak esteticky, tak myšlenkově, tak čtyřka naplňuje více méně jen to druhé a jinak vyhlíží jako odfláknutý sajrajt. JENŽE. S ohledem na nezvykle otevřenou reflexi studiových praktik v úvodu filmu nakonec nemůžu jinak než tuhle rozrušující estetiku digitálního humusu chápát jako součást autentického vzdoru, který film představuje vůči dominantní hollywoodské praxi sequelů a sériově provázaných franšíz. Zatímco například marvelovky taky dávají najevo svoji ukotvenost v rozsáhlejších univerzech a sebereflexivně vtipkují na svoji vlastní adresu, ve finále nikdy nerezignují na opojnou spektakulárnost. Resurrections jsou v tomto ohledu důsledně a dost ojediněle podvratné, protože jednak znemožňují klasickou identifikaci s hrdiny a zároveň kladou odpor i na rovině atrakcí. Je to podle mého dané i tím, že posun od trilogie k čtvrtému dílu je zároveň posunem od postmodernismu k metamodernismu. Což mimo jiné znamená nejen hypersebereflexivitu nebo odklon od ironické distance k větší míře upřímnosti a sentimentu, ale taky odlišný akcent na recyklaci a pastiš. Ta v metamoderním umění není spjatá jen s přebíráním a přetvářením existujících motivů, ale také s jejich materialitou a úsporností. Recyklace tak v tomto duchu souvisí s ekologickou recyklací různých materiálů, vyhýbá se plýtvání a naopak míří k šetrnosti. Pokud tedy Matrix působí jako oživlá mrtvola, která dost bezprecedentně kombinuje záběry přímo vzaté z předchozích filmů a znovu navštěvuje tytéž kulisy a scenérie, jde právě o recyklaci v tomto metamoderním smyslu. Jde o manifest NERŮSTU, který vzdoruje expanzi a nekonečné výrobě dalších a dalších pokračování - ne tím, že jejich výrobu úplně odmítá, ale protože staví do popředí jejich recyklovanost. Čtvrtý Matrix tak představuje jakousi subverzivní odvrácenou tvář nových Abramsových Star Wars, které fanouškům znovu vypravují totéž a dodávají povědomé fetiše, ovšem dělají tak stylem, který plně podléhá korporátní logice Disneyho. Matrix Ressurections je oproti tomu otevřený fakáč současnému studiovému systému, který ale zároveň svůj svět nesmírně zajímavě přetváří a posouvá jej k novým filosofickým rámcům. A pro mě naprosto překvapivě má z poslední doby nejvíc společného s dalším metamoderním filmem Annette nebo podzimní sezónou brněnského HaDivadla. Ale o tom podrobněji až jindy. (23.12.2021)