Zlaté časy rozhlasu

Krásné filmové pohlazení s velkou dávkou humoru, kde na mě neuvěřitelnou silou dýchala pohodová atmosféra těch dávných "rádiových" let. Pohodlně si sedněte a nechte se unést vyprávěním o prstenu maskovaného muže, o Sally s Rogerem, rybách, ruských, komunistických hranolkách a například historka o tom, jaký byl Kyrby Kyle vám vyloudí nejeden úsměv na rtech. Bude vám k tomu hrát příjemná dobová hudba a možná vám bude taky tak fajn tam někde uvnitř vás, jako mně...... (29.11.2013)

Způsob, jakým Woody dokáže nakupit několik veselých historek, ať už vymyšlených nebo reálných, k tomu přidat hrst vlastních vzpomínek na dětství, v nichž pravděpodobně téměř nic nepřikresluje, a to celé prošpikuje holdem jednoho konkrétního masového média, aniž by v průběhu vyprávění jakýmkoli způsobem zavrávoral a byť jen na chvíli se ztratil nebo se mu to jednoduše rozsypalo, je rozhodně obdivuhodný. Ve Zlatých časech rádia najdeme nostalgii, ale také sebeironický odstup, řadu podařených komediálních situací, ale sem tam i místa značně bolavá. Allen milovanému rádiu při svém vzpomínání neodpustí nic, ani to, že je továrnou na iluze, ani to, že může velmi ubližovat, ani to, že se dá snadno a různým způsobem zneužít. Přesto je znát, že má tohle médium rozhodně velmi rád a za mnohé mu vděčí. Vždyť právě rádio jej jako malého chlapce spojovalo s "velkým světem", svou obrazovou nekonkrétností otvíralo prostor představivosti a nejrůznějším způsobem ovlivňovalo život celé řady jeho blízkých... Jistě, ten film není pouze o rádiu, je také obecně o dětství, o Allenově rodině, o neveselých válečných časech, o židovské komunitě v Americe a taky o tom, jak vnímají svět úspěšných a bohatých lidé neuspěšní a chudí. Rádio je ovšem oním leitmotivem, který to celé geniálním způsobem spojuje dohromady... "Zlaté časy" přitom fungují trochu jako cibule s jejími jednotlivými vrstvami. Někdo v nich najde prostě jen veselé historky a bude se dobře bavit, někdo další zaznamená i místa bolavá a tiše se v nich zasní, a ještě někdo další zaznamená také mezi řádky psané postřehy téměř filosofické povahy... Výborný, velmi mnohovrstevnatý a přitom dokonale prohnětený a pečlivě utvářený filmový opus... Celkový dojem. 85% Zajímavé komentáře: Blofeld, Exkvizitor, gudaulin, Tosim (16.10.2006)

Sorry, ale čím víc toho od Woodyho Allena vidím, tím víc mi přijde jako strašný suchar. A je mi fuk, jak moc je považovaný za geniálního režiséra, mě jeho filmy (s výjimkou Půlnoci v Paříži) zatím vůbec nesedly. Chápu, že tady chtěl Allen natočit film o době svého dětství a nostalgické atmosféře 30. a 40. let, ale upřímně, místo nějakého poetického dojmu na mě ten film působil strašně nudně. A s přibývající stopáží to bylo stále nudnější a nudnější. K tomu to ještě zabíjel fakt, že zde vůbec neexistuje děj a pak taky ten fakt, že ačkoli tu (díky Bohu za ty dary!) nevystupuje sám Allen (ale zase si dal nejdůležitější roli celého filmu, přes to by se jeho ego nepřeneslo, kdyby se tam vůbec neobjevil...), i tak jsou všechny humorné situace podané strašně suše. Chápal jsem, kdy bych se měl smát, ale kromě jednoho pousmání to na mě prostě působilo fakt neskutečně... suše. Stejně jako u Zeliga a Spáče. Pořád čekám, kdy pochopím, co všichni na Allenovi vidí, ale evidentně to nepochopím nikdy. Nebo jenom mám smůlu na výběr jeho filmů, nevím. Ještě chci vidět (aspoň) Annie Hallovou a Hanu a její sestry, ale čím více toho od Allena vidím, tím víc mě jeho filmy otravují a připadají mi jako ztráta času... A Zlaté časy rádia, ačkoli jsem jim nějaké naděje dával, mě zklamaly hodně. 2* (30.12.2020)

Jeden z nejatmosféričtějších filmů Woodyho, který je plný těch nejvtipnějších anekdot. Jde vlastně o povídkový film "vzpomínek" na dětství, který je ale tak dokonale propojen Woodyho vyprávěním a útržky vysílání rádia 40. let, že výsledkem je dokonale kompaktní film. Prostě jde o jeden z nejlepších Woodyho filmů. (11.12.2011)

Woodyho Allena mám rád nejen pro jeho nesporné režisérské i scénáristické kvality, ale zároveň i pro jeho konzistentnost, kdy se jen stěží daří vypíchnout nějaké konkrétní vrcholy či pády. I přesto bych si troufnul jeden takový vrchol vypíchnout - Radio Days. Ještě nikdy nemělo vzpomínání na dětství takovou šťávu, ještě nikdy jsem si nepřál tak moc zapadnout do fiktivní rodiny, byť rodiny plné podivných karikaturek. Allen roztáčí nostalgii naplno, staví pomník světu, který si většina lidi dnes nemá šanci pamatovat (kdo prosím vás vyrůstal naposledy zrovna u rádia?), ale nejenže nám dokáže ten pocit, že rádio je to hlavní, ten primární eskapismus, ten středobod života, přinést až pod nos a přenést jej na nás; zároveň ho vesele dekonstruuje (hrdina větší než život, nebo plešatící starý páprda? “Video killed the radio star”, skutečně). Nic proti jiným mým oblíbencům, ať už jde o Hanu a její sestry, Zločiny a poklesky, Purpurovou růži z Káhiry, či Manhattan, ale Zlaté časy rádia mě skutečně baví asi nejvíc. Což ale vůbec neznamená, že za měsíc tomu nemůže být jinak. Obzvlášť u Allena, který se i v téměř osmdesáti letech snaží závodit v kvalitě sám se sebou. Pozoruhodný chlapík. (27.03.2015)