Zlaté časy rozhlasu

V souvislosti s režijními múzami Woodyho Allena se filmoví historici nejčastěji obrací k Bergmanovi, tento film ale ukazuje, že by se nemělo v různých medailoncích mluvit jen o něm - po "Stardust Memories" se jedná o v pořadí druhou poctu tvorbě Federica Felliniho, zde odkazující snad na všechno typické pro známého italského režiséra, až se skoro chce říci: "A m'arcord". Krom drobných podobností nejen se zmíněným Amarcordem (první kontakt se sexualitou), ale také La dolce vita (válečné tajemství malého Woodyho dle mě parafrázuje slavnou scénu na pláži) či 8 1/2 (zhasnutí světel) mě trochu překvapilo, jak se povedlo převést Felliniho trademark - obskurní postavičky, vypravěč, etc. tak, že působí originálním dojmem a především autobiograficky. Vyprávění o životě mimo rozhlasový entusiasmus je podle mě další silnou stránkou snímku - například si myslím, že pokud Woody skutečně vyrůstal v takové společnosti, kde předmětem sváru byl třeba i Tichý oceán, tak se ani není čemu divit, že je s ním taková zábava. :-) Díky tomuto zaměření příběhu se povedlo odborat i jednu moji tradiční nejistotu - když například v českých filmech vidím různé dětské skupinky, nemám moc víru v každý jejich pohyb, nemluvě o jednotlivých replikách. Snad poprvé jsem se dokázal vcítit do zobrazeného potěru, například proto, že tato vize není daleko od toho, k čemu se sám ohlížím, jen rozhlas v devadesátých letech už dávno přenechal své místo televizi. Plně se mi tak potvrzuje Allenovo postavení v mé hirearchii - trochu mě i mrzí, že vedle filmařiny se nevěnuje také psychologii, pokud by to šlo, chodil bych k němu v průměru na dvě sezení za den a za dva týdny by možná o mě věděl více než barová zpěvačka Sally o svých newyorských spoluobčanech. :-) Stejná slova samozřejmě platí i v tomto komentáři již několikrát zmíněném FF. "Zlaté časy rádia" u mě zaujímají shodou okolností podobné postavení jako italské 8 1/2 - pomyslný Midasův dotek zafungoval lépe na jiných místech (v případě Woodyho bych mohl jmenovat asi pět snímků), nicméně pro tenhle krajíc jednoho velkého filmového chleba mám zvláštní slabost. O hodnocení nejsem na pochybách. P.S. Herecké obsazení sice je v nostalgických snímcích tohoto rázu méně podstatné, nicméně zaujalo mě nečekané cameo Diane Keaton - v první chvíli jsem ji dokonce nepoznal. (14.08.2010)

80. léta Allenovi svědčila, sázel tehdy jednu pecku za druhou. Nejsem si jistý, jestli Zlaté časy rádia je jeho nejlepší snímek a po pravdě řečeno o tom pochybuji (např. Lásku a smrt mám radši), ale zcela jistě jde o jeho nejosobnější film, ve kterém vyznal lásku ke všemu, co formovalo jeho dětství a dospívání. Trochu podobné Amarcordu nebo naší Obecné škole, přinejmenším v rovině nostalgického ohlédnutí za časy dávno minulými. Allen dovedně mixuje realitu s fikcí, na svět se dívá očima trochu romantického a trochu rošťáckého kluka, který zkouší, co mu okolí dovolí. Skvělé je vyobrazení rodinných příslušníků, které si zahráli Allenovi oblíbení a dobře sehraní herci. Zvlášť part Miy Farrow a její legendární prodavačky Sally je famózní a výborná je i Dianne Wiest v roli vdavekchtivé tety. Allenovo ohlédnutí do minulosti je milé, druhá světová válka tvoří pouze okrajové pozadí a osudy hrdinů ovlivní spíš zákeřný útok Marťanů ze slavné rozhlasové hry Orsona Wellese. Zlaté časy rádia, to je skvělé retro, výborné herecké obsazení a v neposlední řadě i úžasná hudba. Celkový dojem: 85 %. (09.11.2009)

Sorry, ale čím víc toho od Woodyho Allena vidím, tím víc mi přijde jako strašný suchar. A je mi fuk, jak moc je považovaný za geniálního režiséra, mě jeho filmy (s výjimkou Půlnoci v Paříži) zatím vůbec nesedly. Chápu, že tady chtěl Allen natočit film o době svého dětství a nostalgické atmosféře 30. a 40. let, ale upřímně, místo nějakého poetického dojmu na mě ten film působil strašně nudně. A s přibývající stopáží to bylo stále nudnější a nudnější. K tomu to ještě zabíjel fakt, že zde vůbec neexistuje děj a pak taky ten fakt, že ačkoli tu (díky Bohu za ty dary!) nevystupuje sám Allen (ale zase si dal nejdůležitější roli celého filmu, přes to by se jeho ego nepřeneslo, kdyby se tam vůbec neobjevil...), i tak jsou všechny humorné situace podané strašně suše. Chápal jsem, kdy bych se měl smát, ale kromě jednoho pousmání to na mě prostě působilo fakt neskutečně... suše. Stejně jako u Zeliga a Spáče. Pořád čekám, kdy pochopím, co všichni na Allenovi vidí, ale evidentně to nepochopím nikdy. Nebo jenom mám smůlu na výběr jeho filmů, nevím. Ještě chci vidět (aspoň) Annie Hallovou a Hanu a její sestry, ale čím více toho od Allena vidím, tím víc mě jeho filmy otravují a připadají mi jako ztráta času... A Zlaté časy rádia, ačkoli jsem jim nějaké naděje dával, mě zklamaly hodně. 2* (30.12.2020)

milá nostalgická vzpomínka na woodyho dětství, hlavně závěr na střeše a odeznívající hlas je působivej, ale zatímco většině lidí se woodyho filmy líbí, vím pouze o dvou lidech, kteří jsou k jeho filmům dost kritický, jedním je woody sám, který nikdy nepovažoval své filmy za "great", a druhým je godcomplex, který má evidentně woodyallen komplex. Zdá se, že někerý lidi maj své filmové sympatie a antipatie zakódovaný v sobě, jsou totiž naprosto iracionální. Proč se jednomu líbí, to co druhýmu příde stupid? Goddam it´s unexplicable. Update: 23.12.2013 - My opinion on that havent changed a bit, víc než pět dát nelze, takže není co měnit... (16.07.2008)

Allen se tentokrát vyznamenal především námětem. Vzal své vzpomínky na dětství a různé skečovité scénky a všechno poslepoval do nostalgické koláže, jejímž pojivem je vysílání rádia coby média, jež nejen doprovází, ale i určuje osudy postav. Díky téhle koncepci pak film může sledovat několik dějových rovin a přepínat z veselé do posmutnělé atmosféry, aniž by to působilo rušivě, neboť zde vlastně není hlavní rolí nějaká postava, ale právě rádio. Vymyslet na takovýchto základech film, který by držel pohromadě a fungoval by, je obdivuhodné. (21.11.2011)