Zlaté časy rozhlasu

Allen sa zasekol, dialogy nic moc, o nic tam nejde, len o dementalne picoidy ako - rozhlas kedysi bol kralom, film ma nostalgicke prvky, akasi zidovska rodina zije v akejsi prdeli /jo, judaizmus je najmensia religia, taxa aj spravam, zidom nepomaham a rozhodne nejsem tzv, biely zid, ani hovno/. No a zmysel pre komedialnu konstrukciu pribehu - tak to ma nezaujima, v strede vladnu az vatovo plane plky. Kazdy reziser natocil kvalitne filmy, ale aj hnoj no a Wudy Allen teda prispel k existencii filmarskeho hnoja : 40 % (29.08.2017)

Po "Annie Hallovsky" laděné "Haně a jejích sestrách" a Bergmanovsko - Čechovském dramatu "Září" se vydal Woody Allen stejnou cestou jako o 14 let dříve Fellini, o 8 let Kachyňa a o 3 roky dříve Paskaljevič, tzn. cestou vzpomínek na své děství. Spousty krásných figurek, opatřených roztomilým podivínstvím a lehkým humorem. Woody Allen byl v osmdesátých letech zamilovaný až po uši do Mii Farrow. Ta má zde krásnou roli ukňourané, ale krásné Sally. Rádio je zde zobrazeno coby ohromný fenomén a věc, bez které se hrdinové filmu ve válečných letech nedokázali obejít. A nebyl by to Woody, kdyby do svého laskavého a humorného filmu nedal nějaký ten vážnější prvek, jak od dob "Lásky a smrti" udělal pokaždé. Scéna, kdy otec malého Woodyho řeže páskem a když se z rádia ozve, že celé státy úpěnlivě sledují marný boj za záchranu holčičky, která spadla do studny, začně ho se slzami v očích hladit po vlasech a v následujích chvilkách ho pevně drží v náručí, je skutečně hodně silná. Woody se tentokrát opět ve filmu neobjevil (mimochodem hrál pouze v šesti z jedenácti svých filmů z osmdesátých let), ale postaral se o post vypravěče příběhu. "Zlaté časy rádia" patří mezi nejlepší Woodyho filmy. (20.03.2008)

Bez debat jeden z nejlepších Woodyho filmů vůbec - plný nostalgie, humoru, dětských lásek a skvělé muziky. A ohledně té muziky je to asi film nejnabitější těmi nejprofláklejšími swingovými a jazzovými fláky 30. a 40. let. Film si tak krásně plyne, dokonce i nacistická ponorka a šílenec se sekáčkem se objeví, ale ta závěrečná scéna s Woodyho úvahou to ještě celé zvedne do nadpozemských výšin. Krása. (26.10.2014)

Allen se tentokrát vyznamenal především námětem. Vzal své vzpomínky na dětství a různé skečovité scénky a všechno poslepoval do nostalgické koláže, jejímž pojivem je vysílání rádia coby média, jež nejen doprovází, ale i určuje osudy postav. Díky téhle koncepci pak film může sledovat několik dějových rovin a přepínat z veselé do posmutnělé atmosféry, aniž by to působilo rušivě, neboť zde vlastně není hlavní rolí nějaká postava, ale právě rádio. Vymyslet na takovýchto základech film, který by držel pohromadě a fungoval by, je obdivuhodné. (21.11.2011)

V souvislosti s režijními múzami Woodyho Allena se filmoví historici nejčastěji obrací k Bergmanovi, tento film ale ukazuje, že by se nemělo v různých medailoncích mluvit jen o něm - po "Stardust Memories" se jedná o v pořadí druhou poctu tvorbě Federica Felliniho, zde odkazující snad na všechno typické pro známého italského režiséra, až se skoro chce říci: "A m'arcord". Krom drobných podobností nejen se zmíněným Amarcordem (první kontakt se sexualitou), ale také La dolce vita (válečné tajemství malého Woodyho dle mě parafrázuje slavnou scénu na pláži) či 8 1/2 (zhasnutí světel) mě trochu překvapilo, jak se povedlo převést Felliniho trademark - obskurní postavičky, vypravěč, etc. tak, že působí originálním dojmem a především autobiograficky. Vyprávění o životě mimo rozhlasový entusiasmus je podle mě další silnou stránkou snímku - například si myslím, že pokud Woody skutečně vyrůstal v takové společnosti, kde předmětem sváru byl třeba i Tichý oceán, tak se ani není čemu divit, že je s ním taková zábava. :-) Díky tomuto zaměření příběhu se povedlo odborat i jednu moji tradiční nejistotu - když například v českých filmech vidím různé dětské skupinky, nemám moc víru v každý jejich pohyb, nemluvě o jednotlivých replikách. Snad poprvé jsem se dokázal vcítit do zobrazeného potěru, například proto, že tato vize není daleko od toho, k čemu se sám ohlížím, jen rozhlas v devadesátých letech už dávno přenechal své místo televizi. Plně se mi tak potvrzuje Allenovo postavení v mé hirearchii - trochu mě i mrzí, že vedle filmařiny se nevěnuje také psychologii, pokud by to šlo, chodil bych k němu v průměru na dvě sezení za den a za dva týdny by možná o mě věděl více než barová zpěvačka Sally o svých newyorských spoluobčanech. :-) Stejná slova samozřejmě platí i v tomto komentáři již několikrát zmíněném FF. "Zlaté časy rádia" u mě zaujímají shodou okolností podobné postavení jako italské 8 1/2 - pomyslný Midasův dotek zafungoval lépe na jiných místech (v případě Woodyho bych mohl jmenovat asi pět snímků), nicméně pro tenhle krajíc jednoho velkého filmového chleba mám zvláštní slabost. O hodnocení nejsem na pochybách. P.S. Herecké obsazení sice je v nostalgických snímcích tohoto rázu méně podstatné, nicméně zaujalo mě nečekané cameo Diane Keaton - v první chvíli jsem ji dokonce nepoznal. (14.08.2010)