Štvorec

Film roku! // Víc než kousavá ironie do uměleckého světa/byznysu je Čtverec ostrou kritikou (zejména švédské) “korektní” společnosti. A to na výbornou. Co situace, to libůstka. Navíc hlavní představitel je nepokrytý pokrytec, o to víc je film sympatický. // Viděno dvakrát, přičemž druhá verze byla výrazně prostříhána (cca o 30 min. kratší). Tu nebrat. // (25.03.2018)

Kto má rád interpretačne otvorené filmy, kde každý záber môže mať komplikovaný metaforický význam, alebo vôbec žiadny, ten si príde na svoje. Štvorec je tak akosi menej ucelenejší ako komorná hra so štyrmi postavami vo Vyššej moci, zato ide o úplne odlišný film, čo je myslím v prípade dvoch nasledujúcich filmov jedného výrazného autora minimálne chvályhodné. Ak položíme ľubovoľný predmet bez umeleckej hodnoty do vitríny v múzeu, stane sa umeleckým dielom? Ak prídeme s filmom na festival, stáva sa z neho umenie? Prvá otázka je z filmu, druhá napadla iba mňa. Povinnosť pre milovníkov konceptuálneho umenia. (07.10.2017)

Ak by išlo o poviedkový film, tak propagácia Štvorca by bola za 3* - tam rátam aj pseudo-opičiaka z plagátu, Elisabeth Moss za 4* - aj s jej skutočnou opicou, a napokon list zlodejom tiež za 4*. Jasné, že majú tieto príbehy spoločných menovateľov, no aj tak sa mi ich mozaika nezdala byť dostatočne prepojená. Čiže za celý film skôr tie 3*, ale len v prípade, že by sa naozaj jednalo o počin poviedkový. Zahrnúť však všetky tri udalosti do krátkeho úseku života jedného kurátora múzea je dosť absurdne zábavné, aby som naopak hodnotenie zaokrúhlil hore. (02.03.2020)

Ruben a jeho filmy sú vždy pre mňa takou zvláštnou udalosťou. Schovávam si ich. Šetrím si ich. A v zásade ma veľmi bavia. Štvorec je vizuálne podmanivý, sociálne kritický a niečím veľmi divný film. Tá jeho inakosť, ale pôsobí natoľko dynamicky a naratív pozliepaný z rôznych malých drám je natoľko pútavý, že vlastne film nemá kedy nudiť. Na konci som sa pristihol, že chcem toho vidieť ešte viac. Možno práve preto mi ale koniec prišiel oproti zvyšku filmu nie až tak úderný a nie až tak trefný. Ale nepovažujem to za veľkú chybu. Je to skôr môj osobný pocit. Inak som si to užil. Tá snaha byť kritický bola podaná decentne a v zásade bola len niečím v pozadí. Čo som tiež ako divák uvítal. Elisabeth Moss tradične krásna. (21.04.2022)

Tenhle film je tak košatý, že jsem jej musela chvíli zpracovávat. Cristian je na první pohled úspěšný a uhlazený muž bez poskvrnky. Jako kurátor muzea se setkává s donátory z vyšší společnosti, kteří jsou ještě uhlazenější a zbaveni i těch nejmenších skvrnek. Jenže to vše je jen skořápka, pod kterou hnízdí pokrytci nejhrubšího zrna. Cristian je vystavován různým situacím a pomalu odhaluje svoji tvář. Jenže je to jen jeho tvář? Neodvracíme spolu s Cristianem příliš často oči od věcí, které nejsou pěkné? Je snazší zavřít oči, než pomoci druhému. Östlund svému divákovi nic nedaruje, pomocí úžasné kamery před něj hází indicie a nutí ho zamyslet se nad stavem současného světa, potažmo i sebe sama. Geniální hudba zvedá káravě ukazováček a posměšně vrací modernímu Evropanovi jeho prázdné žvásty o návratu ke křesťanským hodnotám. Po skončení filmu si můžeme položit otázku, kam až se posunul náš osobní práh (ne)citlivosti k ostatním. Mimochodem, šli byste na výstavě (ne)Důvěřuji lidem vlevo, nebo vpravo? Já vlastně ani nevím. (05.07.2022)