Tiché miesto

Víceméně nuda...což je u sci-fi hororu poměrně závažný problém...minimalismus v oblasti ruchové složky tenhle film zazdil...rovněž mi tenhle příběh přišel značně nelogický - proč se třeba ona rodina nepřestěhovala někam ke zdroji přirozeného hluku, kupříkladu k onomu vodopádu, k jezu, k peřejím, k řece...aby zamaskovala svoji existenci? Navíc dvě tak nesourodé poloviny, jako v sobě spojuje Tiché místo, se hned tak nevidí - nejdříve minimalistická takřka kontemplativní, posléze laciná béčková vyvražďovačka... S nostalgií vzpomínám na žánrově podobnou, ale především mrazivě působivou skvělou Spielbergovu Válku světů... Mnohem povedenější je pak rovněž letošní žánrové dvojče Bird Box... (23.06.2018)

Jak tiché je TICHÉ MÍSTO? Jako když si pšoukne holoubátko. Takže pro jednou v kině vynechte všechny popcorny a brambůrky a jiné křupavé pochutiny v šustících pytlících, nebo je zdlábněte během reklam, ať nekazíte zážitek sobě a hlavně ostatním. TICHÉ MÍSTO stojí na jednoduché situaci, kdy vydat zvuk pro hrdiny znamená koledovat si o smrt. KOSTKA z toho kdysi vytěžila nervydrásající scénu, kdy hrdinové prolézali místností, v níž sebemenší zvuk aktivoval smrtící past. Krasinski to rozpatlal do celovečeráku, přičemž to naředil pro mě otravným melancholickým rurálním rodinným dramatem, a zjemnil ve smyslu, že když hrdinové vydají hlasitější zvuk, nejsou na místě mrtví jako v KOSTCE, ale "jen" jim začíná boj o život s během pár vteřin přiběhnuvší příšerou. A oni se buď schovají, odvedou pozornost dalším zvukem, nebo se postaví na odpor. Potenciál na hodně napínavou a děsivou podívanou zůstal, ale na mě to vůbec nefungovalo. Jediný moment, který mě vytrhl z apatického sledování, byla scéna s hřebíkem, která mi ale připomněla SÁM DOMA a úlek tak vystřídal smích. Ale scéna v silu byla docela fajn. (03.05.2018)

Otravné hnidopichy upozorňuji, že tento komentář možná obsahuje přítlačná křídla. Takže, závěr ala Mars útočí to úplně zabil. To mi vážně chtějí tvrdit, že v celé lidské civilizaci, vyznačující se tak širokým spektrem zvuků, nikdy nikoho nenapadlo obrátit zvuk proti útočníkům? A údajně nezničitelný emzák lehne po jedné ráně? A zase jste tam museli rvát ten už vážně opruzující feminismus v té podobě, že otec se sice může hrdinně obětovat, to je dovoleno, ale nedej sufražetka, aby to náhodou byl on, kdo rodinu nakonec ubrání a zachrání. Zkrátka závěr, ano, od toho místa, které zmiňuje kolega DaViD´82, je na hlavu padlý, laciný a otravný. Když něco takového vidím v průměrně blbém filmu, jen nad tím pokrčím rameny, ale když mi to někdo předestře po tak nadějně rozehraném začátku, je to k uzoufání. P. S. Taky jsem si vzpomněl na Znamení, které je lepší právě proto, že konec nezazdí začátek, navíc v něm hrají sympatičtější děti. (04.05.2018)

Tiché místo je především vynikající psychologické drama o ztrátě (někoho blízkého, vlastního hlasu) a nemožnosti dát průchod prožívané bolesti (která ale může být proměněna v sílu, na čemž je zčásti založeno finále). Postavy musí všechny emoce držet v sobě, což akorát prohlubuje trauma. Jejich zdroje a projevy radosti, které by jim ulevily, jsou výrazně omezené. Oddat se hře, na které je založená dnešní společnost (protože nechceme jenom konzumovat, ale zároveň se bavit), znamená riskovat život. V tomto ohledu jde o antitezi dystopie Ready Player One, která ukazuje společnost oddávající se již pouze a jenom hře. K první tragédii dochází kvůli hračce, k další málem dojde při hraní deskové hry (příznačně jde o Monopoly – slast z nakupování si postavy mohou dopřávat pouze touto cestou). Tančit můžou partneři jenom se sluchátky v uších, jinak je použití technologií, na nichž jsme dnes tak závislí, takřka vyloučené… Přestože ve filmu skoro není dialogů, zásluhou znamenitých herců, informací rozesetých v mizanscéně a toho, jak postavy v určitých situacích reagují, po celou dobu chápeme, co hrdinové prožívají a oč jim jde, v čemž spatřuji hlavní výlučnost snímku. Ukazuje, co se již mnozí režiséři během (necelých) sta let zvukové kinematografie odnaučili – jak psychologicky vrstevnatý příběh lze vyprávět beze slov. Díky zaměření na postavy nachází své opodstatnění pomalejší prostřední část, ženino rozhodnutí počít dalšího potomka (zaplnit prázdnotu) i některé lehce sentimentální momenty (které jsou ovšem rušivé pouze při aplikování čistě hororového čtení). Jako horor je Krasinského film stále znamenitě zrežírovaný a skoro nám nedá vydechnout, byť využívá poměrně známých triků a málokdy nabere odvahu být opravdu bez zvuku. Nejen svým obsahem, ale i stylem tak v zásadě potvrzuje, že američtí filmaři mají z máločeho takový strach jako z absolutního ticha. Tiché místo proto není tolik pozoruhodné prací s tichem, jako hladkým propojením základní podmínky pro přežití v daném fikčním světě (nevydávat žádné hlasitější zvuky) s tím, co postavy prožívají. Skutečnost, že film končí v tom nejlepším (aniž by vyvolával pocit, že něco zásadního nebylo vysvětleno), mne přiměla přidat k jasným čtyřem ještě pátou hvězdičku. 90% (24.04.2018)

Horor roku, ako som pôvodne čakal a dúfal sa nakoniec nekoná, ale že by som bol výraznejšie sklamaný, tak to tiež určite nie. Film síce využíva skvelý nápad, ale aj tak hlavným a vlastne aj jediným väčším problémom zostáva samotný dej. Zase nemôžem povedať, že by bol zlý, ten potrebný štandard si splní, ale tým to aj končí, v priebehu filmu vôbec nič neprekvapí, neustále si ide v očakávanom smere, je to jednoducho až moc predvídateľné a komorné. Nutne by to potrebovalo nejaké, kľudne aj menšie oživenie, či už nejaký dlhší flashback, krátke stretnutie s inou skupinou, alebo niečo podobné, čo by film nachvíľu trochu zatraktívnilo. Ale inak sa na to pozerá dobre, keďže film sa až moc spolieha na postavy a tie sa teda vydarili. Hlavne prvá polovica je prakticky taká rodinná dráma, ale samozrejme v takomto hororovom prostredí, kedy sa rieši len každodenný život a vzťahy medzi nimi. Duo rodičov, teda Emily Blunt a John Krasinsky sú výborní, ale o moc nezaostávajú ani deti, jedine chlapec je trochu menej výrazný, ale páčila sa mi Millicent Simmonds, tá to dobre zahrala a jej postava ma bavila. Druhá polovica už výrazne zakčnie a postavám už ide takmer neustále o život, na čo sa tiež stále dobre pozerá, ale rovnako ako zvyšok filmu tu nič neprekvapí. A to platí aj o obyčajnom závere. Ale ten samotný nápad so zvukom je prevedený vynikajúco, na tomto si dali tvorcovia veľmi záležať a vyšlo im to. Tu sa dá celý čas všímať a užívať si tú neobyčajnú prácu so zvukom. Hororová stránka je ale tiež trochu rozporuplná. Atmosféra je taká nezvyklá, ale sadla mi, skvelo funguje aj napätie, hlavne vždy, keď sa niečo pokazí, tak som tŕpol spolu s postavami, ale keď už sú netvory naplno v obraze, tak ma to až na nejakú výnimku zase tak moc nebralo. A ani vzhľadom sa mi moc nepáčili, lepšie fungovali v tej prvej polovici, keď ich bolo vidno len v náznakoch. Takže režijne tu nemám výhrad, John Krasinsky sa ukázal, ako talent, ktorý v tomto žánri ešte môže prekvapiť, vizuálnu stránku a dynamiku má zvládnutú bezchybne a vie si aj vybudovať napätie a chémiu medzi postavami, aj keď v tomto to mal predsa len trochu jednoduchšie, keďže tu hral s manželkou. A tak moje pôvodné očakávania určite neboli naplnené, na to by musel byť filmu trochu nápaditejší aj v iných ohľadoch, ako len v práci so zvukom a tak je to film skôr len na jedno pozretie, ale to som si celkom užil. 76% (08.05.2018)