Bez lásky

Uznávaný režisér Andrej Zvjagincev natočil syrově drsnou a nekompromisní výpověď o povrchní době, v níž žijeme. Kdyby milenecké páry nelepily vztahy dětmi a pořídily si je až po důkladné rozvaze a opravdu z lásky, nemuselo by tak často docházet k úděsným situacím, které popisuje tento film. Přitom nejde pouze o vhled do problematiky ruské společnosti, ale k podobným vztahovým blamážím dochází všude na světě, ani naše země není žádnou výjimkou. Kromě velmi sebejisté režie a vtahující kamery snímek zaujme i nadmíru přesvědčivými výkony typově skvěle obsazených představitelů stěžejních rolí a nesmírně intenzivní hudbou. (85%) (15.01.2023)

Film studený jako ruská duše. Bolestivé a syrové vyobrazení až surově realistické vyprázdněnosti citů. Po Nemilovaných je pocit melancholie to nejpříjemnější, co se může stát. Pátrání po zmizelém chlapci je jen záminka, ve skutečnosti vede do nitra každého člověka. Otázky, které film klade, znějí: Kdy láska začíná a končí? Existuje vůbec? A lze vlastně něco cítit k někomu jinému než sobě? V druhém plánu je pak film metaforickým zobrazením současného Ruska. Nejen sídlištní bezútěšností a všudypřítomným šedivým počasím, že kterého je zima i smutno už jen na pohled, ale třeba komplikovaností celého byrokratického systému. Metaforický závěr s oběťmi války na Ukrajině představil ruskou duši více než jasně. A samozřejmě ještě naznačuje sebelásku lidí, pro které jsou selfíčka důležitější než samotné zážitky. Úsporná hudba sedí ke scénám naprosto přesně a statická kamera ráda zastavuje v dlouhých pomalých záběrech a divákovi umožňuje prožít si celou scénu beze zbytku. Tempo snímku je proto pomalé, což by se alespoň do závěru hodilo trochu zrychlit. Nestane se tak. Podrobné pátrání se stává hodně monotematickým. Nejděsivější jsou ale samotné šedivé scenérie obrovského moskevského sídliště. Jenom z procházky po takovém okolí nutně musí přijít myšlenky na sebevraždu. A režisér diváka nešetří ani trochu: syrově mu nabízí záběry na postavy sedící na záchodě nebo souložící těhotné ženy. A hlavně ho nenechá ani na vteřinu prožít nějaký úlevný okamžik... Uf. Jen ze vzpomínky na tu depku potřebuju panáka. (01.03.2018)

I když místy prosvitne filmem něco jako naděje, stejně máte pocit, že nad postavami se neustále vznáší spíše něco temného a deprese. A nad divákem taky. Jako kdyby bylo všechno, co postavy dělají, tak nějak špatně, a nebylo možné z té smyčky za žádných okolností vypadnout. Ale stejně chcete sledovat až do konce. (27.03.2018)

Boris a Žeňa nemohli být jiní, sami totiž vyrůstali bez lásky. Ona pořád na mobilu předstírá zábavnější instagramový život, on se velice bojí ztráty lukrativní práce a Aljošu nechce nikdo. Scéna, kde Aljoša brečí za dveřmi mi ještě dlouho zůstane v paměti. Trošku mě mrzí, že film více nevykreslil postavu Borise jinak spokojennost. (19.02.2018)

Festivaly ovládla bezútěšnost. Často kombinovaná s ironickým úšklebkem (Čtverec) nebo přímo zvířecím černohumorným šklebem (Zabití posvátného jelena). Zvjagincev nic odlehčovat nechce, na to nemá čas a snižovalo by to emoční dopad a to závěrečné plesknutí. Piluje a utahuje a tady z toho teda vykutal perfektní mašinu deprese. Zatraceně silný. Tentokráte o píď méně kritiky směrem do ruské společnosti, o píď méně biblických odkazů, malinko standardnějšího charakteru, ale jako celek o moc utaženější, vyváženější a bez děr. (22.10.2017)