Pri bráne večnosti

Blúdiť prírodou pomedzi lúky a polia. Prechádzať hájom popod tiene stromov, keď stromy, klasy či kvety náhle zalejú lúče Slnka. Zachytiť ten pocit. Neopakovateľný, jedinečný. Nenechať si ho v sebe. Potreba vydať zo seba to naj, nediktovaná ambíciami, peniazmi, snahou zapadnúť medzi komunitu. Komunitu, ktorej vadí a vždy vadila inakosť. Inakosť, ktorá až príliš často tvorivo hnala géniov, ktorých tvorbe sa dnes klaniame. O ich živote sa píšu fantastické výborné knihy, nakrúcajú filmy (napr. o van Goghovi napísal Irving Stone skvelý Smäd po živote; predlohu výborne zrežírovali V. Minneli s G. Cukorom s Kirkom Douglasom v hlavnej úlohe). Dnes, keď je všetko každému jasné, hodnota diel daná. Pán Schnabel zachytil ten pocit, to hmlisté videnie, skučanie ducha pri nemožnosti tvoriť zavretý v blázinci, v klietke nepochopenia, no milovaný oddaným bratom. Príkro odmietaný v túžbe po prirodzenom ľudskom kontakte - chápanom ako útok čudáckeho blázna, či neprimerané obťažovanie. A pri bráne večnosti, ktorou chudák Vincent každý deň prechádzal akoby turniketom, stále platia slová geniálnej českej verzie piesne Vincent naspievanej Pavlom Bobkom: "Stále stejnou tmou, stejné louky tu hoří dnes, mrak je láká do nebes, Kde Vincentovy modré oči sní. Jak jen pozmění barvy žhnoucích slunečnic, vítr v tváři má pár skic, to smýknul štětcem touhy van Gogh sám. Já už vím a znám, co jsi tenkrát toužil říct a jak jsi trpěl pro své nadání učit lidi vidět víc. Však nebyl nikdo, kdo by naslouchal, snad dnes tu s tebou stál. A svět tě tak trýznil, Tvou lásku splácel zlým. Jen černé vrány nad hlavou ctí tvou mysl bolavou. Svět nazval velkou vášeň šílenstvím. A já chci ti říct Vincente, že není nikde svět pro lásku Tvou, se kterou bdím.". (11.02.2021)

No konečně kurvadrát !!!.. Po asi deseti filmech se Van Goghův příběh konečně dočkal zpracování které není sentimentální, bulvární, ploché, necpe ho do stereotypní škatulky, neopakuje dávno zavrhnutou povídačku o sebevraždě atd.. Není to film o symbolu, archetypu, legendě či heslu v enciklopediích.. Tohle je prostě jen naturalistická a soustředěná studie duše člověka který toho vnímal jaksi více než mohl pobrat. Po povrchním a kýčovitém Loving Vincent jsem byl přesvědčený, že tento příběh je zase na dalších, minimálně deset let zabitý a jsem rád, že jsem se mýlil. Podobně úžasný a diváky poněkud chladně přijatý byl i Gauguin (2017). Holt, kde to jde opravdu na dřeň, tam je to náročnější (a tím automaticky nediváčtější). (09.02.2019)

Mám rád umění. Speciálně pak malířství a samozřejmě i životopisné filmy. Co ale rád nemám, to je kamera poskakující v patách herců, rozmazané a rozpité záběry, barevné filtry...rádobyumělecké pojetí. Zprvu mě to velmi iritovalo a zvažoval jsem, že si pustím něco jiného. Naštěstí jsem tak neučinil, takže jsem se dočkal druhé poloviny filmu, která obsahovala nemálo velmi dobrých dialogů, kterým vévodila rozprava s knězem, ve které zaznělo několik Goghových myšlenek, které stejně jako jeho obrazy předstihly dobu. A tak nakonec i ta hopsající kamera a filtry pomohly vytvořit obrázek o jinakosti člověka, který se narodil moc brzo na to, aby jeho vnímání svě(t)la někdo ocenil. Pro spoustu lidí je i dnes magorem, který si uřízl ucho a maloval divný obrázy. Tvůrci neměli ambice ukázat v čem byl vlastně Goghův dar/genius/prokletí. Zato se ale podařilo důstojně a s respektem ukázat tragédii Goghova bytí. (27.07.2019)

Další typicky přeumělkovaná verze příběhu Vincenta van Gogha, kde sice musím uznat, že Willem Dafoe se do hlavní role hodil naprosto perfektně, ale celkově se opět jedná o dalšího zástupce filmů, který přehnaně tlačí na uměleckou linku. Scénáristé se evidentně tolik nepředřeli a není čeho by se dalo chytit. Rozhodně se nejedná o film pro masy a já osobně jsem se s ním do nálady netrefil. Pár let zpátky Loving Vincent naproti tomu nabídlo neskutečný vizuál ve formě rozpohybovaného plátna ve stylu výše zmíněného známého malíře. (25.02.2019)

Tohle je film, který by se mohl líbit mému synovi Honzíkovi. Ale popořadě. Předně je Julian Schnabel debil, že duchovní film zabil, ale totálně zabil debilní kamerou. Roztřesenou, nezarámovanou (a to je přitom film o malíři!), rádoby dokumentární, rádoby z pohledu první osoby. Je to rozčilující, odvádí to pozornost a i když si pan režisér možná myslel, že tak docílí většího cítění do postavy Van Gogha, povedl se mu pravý opak. Přitom scénář je skvělý a kdyby to natočil někdo normální, vynikla by jeho síla. Láska Van Gogha k polím a přírodě, jeho vize, spojení s Bohem, to vše je nádherně podáno i Willemem Dafoem zahráno. Včetně jeho podivínství, které obyčejní vesničané nedokázali pochopit (a on si s nimi nemohl sednout v pohodě ke stolu se sýrem a vínem, jak snil), včetně běsů v sobě, Asi nejlepší - tedy pro ty, kteří to mají podobně, tak po scénách z polí a lesů - je rozhovor s knězem. To je dokonalý dialog! Jsou v něm všechny Goghovy pochybnosti i víra. Trochu mi jeho zpověď připomněla Macháčka a jeho Zápisky z blázince, to je hodně podobné. „Život je určen k setí. Sklizeň jeho součástí není. - Ježíš byl za svého života také neznámý. - Těm, co jsou smutní, jsou nablízku andělé. A nemoc může někdy uzdravit.“ Vážně škoda, že mi pitomým mácháním s kamerou režisér málem do těchto duchovních oblastí a možností meditace uzavřel přístup. (30.11.2019)