I tre volti della paura

Traduje sa, že inšpiráciou pre voľbu názvu kultovej hudobnej britskej skupiny Black Sabbath bol tento film, ktorý natočil taliansky režisér Mario Bava v roku 1963. Originálny názov tohto snímku znie "I tre volti della paura", ale v anglicky hovoriacich krajinách bol distribuovaný pod titulom "Black Sabbath". Muziku formácie Black Sabbath mám rád, takže som bol veľmi zvedavý na film, podľa ktorého sa pomenovali. Jedná sa o poviedkový horrorový snímok, ktorý je zložený z troch epizód. Prvá, úvodná časť "The Telephone" (Il Telefono) je o výhražných telefonátoch. Potom nasleduje gothický vampírsky príbeh "The Wurdulak" (I Wurdulak). Túto trilógiu uzatvára spiritualistická ghost story "The Drop of Water" (La goccia d´acqua). Ja som bol spokojný. Užil som si to. Bolo to veľmi dobré. Bravo maestro Bava. **** (11.11.2022)

Tak ako pri asi každom komentári k poviedkovému filmu musím aj tu poznamenať, že ich z hĺbky duše nemám rád, ale Black Sabbath je výnimkou. Jednak sa to naplno prejavuje Bavov cit pre vizuál (neskutočné kulisy, dizajn domov a bytov, nádherné farby, či halogénové nasvietenie), ale aj obsahovo je to na svoj žáner nadštandard. Žiaden z príbehov nestojí na záverečnej pointe, čo ma irituje na takmer všetkých filmových poviedkach, aj ten náznak pointy v záverečnom príbehu je celkom vkusný. Sú to svojbytné filmy akurát osekané do tretinovej stopáže, sú skvelo vystavané a účelom príbehu nie je iba smerovať k záverečnej minúte, ktorý "vyrazí dych" Paráda! (27.11.2020)

Třikrát Mario Bava volně na motivy příběhů Alexeje Nikolajeviče Tolstého, Antona Pavloviče Čechova a Guye de Maupassanta.  První povídka Telefon s krásnou Angelikou, tedy Michelle Mercier,  je  lehce tuctovou  ale vcelku vysokonapěťovou jednohubkou, která ztrácí zejména v nesmyslném jednání hlavní postavy. Ale krásná je opravdu prvotřídně! Druhá je čistokrevným gotickým hororem s vynikajícím Borisem Karloffem, nádhernými kulisami starého sídla, mlhou a   krví podlitýma očima za oknem v temné noci... Třetí je pak nejlepší, další čistokrevná, tentokrát duchařská záležitost s děsivostí na maximu. Zvuky, barvy a opravdu hnusně odporné strašidlo...První za tři, druhá za čtyři, třetí za pět. (06.01.2023)

Italové točí Rusy a Francouze a vznikne z toho žánrová klasika. Oduševnělá, se smyslem pro tajemno a strach. Naneštěstí ale jen lehounce nadprůměrná. Zápletky všech tří povídek jsou veskrze triviální, většinou předvídatelné a nijak originální (asi by se slušelo zdůraznit že dnes, v době vzniku literárních předloh - a možná i filmu samotného - pravděpodobně ne). Přesto dokáží vybudovat zajímavou a potřebnou atmosféru. Potěšilo mě řazení povídek, které je nakonec seřadilo od nejslabší po nejsilnější. První povídka je skoro k pousmání, třeba i proto, že zjistíte, kde asi (možná) brali inspiraci tvůrci Vřískotu. Ale zase tu můžete vidět představitelku Angeliky Michele Mercier. Druhá povídka mě potěšila studiovými kulisami (já tohle miluju), krásnými ženami (ach, Zdenko) a schopností z mála vytřískat poměrně dost (jak málo stačí, aby šel z Karloffa strach). Poslední povídka pak svou zasmrádlou neoriginalitu přehlušuje skvělou maskérskou prací a obrovským umem vyděsit takřka z ničeho (opravdu, když už nic, tenhle film a tahle povídka ukazují, že k tomu stačí opravdu málo). Nejvíce z celého filmu mě pak bavil Karloffův závěrečný proslov a titulky. Fakt zábavné. Ve své době na velkém plátně by to na mě asi působilo hodně, dneska už asi, coby zmlsanec konzumující hodiny a hodiny horrorového filmu, potřebuji trochu více. Je spousta věcí, kterými mě film zaujal, uspokojil a pobavil. Naneštěstí mezi nimi není to hlavní. Trochu jsem se nudil a nemůžu se zbavit pocitu neukojení. Podívám se na to někdy znovu? Asi jo. (05.04.2013)

Ebertův idiot plot (jakýkoli rozvoj zápletky by vůbec nevznikl, kdyby se postavy nechovaly jako idioti) dotažený prakticky k dokonalosti ve všech povídkách. Nicméně z poslední povídky (Drop of Water) nečekaně vytane vskutku strašidelná záležitost, dokonce i s náznaky režijní invence (dům mrtvé ženy posetý kočkami a panenkami), kde za pomoci klasických žánrových propriet (zhasínající světlo, kapající voda, houpající se křeslo a jedna dost hnusná mrtvola) se daří vyvolat ten nejklasičtější pocit strachu, za který jsem Bavovi vděčný. Jo a sebeshazující poslední záběr též dost potěšil (26.10.2012)