Ad Astra

Od snímku 2001: Vesmírná odysea se cesty vesmírem nijak výrazně vizuálně nezměnily, na druhou stranu při sledování jsem měl pocit, jako bych se díval na dokumentární film, tak civilně působí. Hledání mimozemských civilizací otcem se ukáže pro syna jako hledání smyslu života. Co s těmi úžasnými a dech beroucími světy v hlubokém vesmíru, když na nich zřejmě chybí láska a sny, city a naděje, život a... ? Jednu chvíli jsem čekal, že se vesmírné filozofování zvrtne kamsi směrem k Propasti (1989) nebo Armageddonu, což se nakonec nestalo. Na jednu stranu jsem spokojen, na druhou bych konec býval raději viděl úplně jinak. Akční scény byly příjemným osvěžením, ať už piráti, nebo šílený op, byť celkovému vyznění nijak nepomohly, a tudíž by se bez nich film obešel. Kritika vědeckých a armádních společností a organizací, jdoucích přes mrtvoly, je i nadále žádoucí, protože to není sci-fi, nýbrž skutečnost. Z technického hlediska by mě zajímalo, jak lze řízeně plachtit vesmírem a bez vychýlení či zbrzdění překonat pás asteroidů, ale předpokládám, že tvůrci měli odborné poradce. (29.12.2019)

Vesmírná Oddysea, Sunshine nebo Interstellar se sice nekonají, ale Brad Pitt svým pobytem ve vesmíru rozhodně nezklame. James Gray natočil zajímavé dobrodružné scífko, které na první pohled vypadá velmi skromně, ale při bližším ohledání jsou jeho předností právě dokonalá atmosféra vesmíru a důraz na hlavní postavu. 70% (09.12.2019)

Taková road-movie po sluneční dráze. Nejdřív je to docela cool, pak to začne docela nudit a v závěru se z toho stane hrozná blbost. Nevím, celou dobu jsem čekal, že se stane nějaká změna, nebo zvrat a přeřadí se na vyšší stupeň, ale to se nestalo.  Škoda, Brad Pitt má z Dannyho parťáků určitě nejslabší vesmírný film. Ovšem s dobrou hudbou. (29.09.2021)

Uf - ty Pittovy monology jsou opravdu příšerné. Poslechne si tajemnou zprávu od Lee Jonese a jeho postava prostě MUSÍ v duchu nahlas říct "Tati, jaké tajemství skrýváš?" Nutnost verbalizovat a pojmenovat každou emoci, ačkoliv je jasné, že ji Pittova postava cítí, ony emoce značně podrývá a delegitimizuje, což je opravdu nešťastné. Gray patří mezi filmaře, kteří si zaslouží, aby když se děje nějaká pitomost, člověk počkal o pár vteřin déle než obvykle a přemýšlel, jestli může ta pitomost sloužit nějakému většímu účelu - u Ad Astra se ale nemůžu zbavit pocitu, že celý film je odevzdán sebedůležitosti, jež přechází v polopatičnost. Myslím, že o své lidskosti by nás Pitt přesvědčil i hraním, ne předčítáním monologů záživných asi jako ty textům, které musí Pitt předčítat otci (má to být nějaká paralela?) Nemám problém, že ten film pracuje s fyzikou a logikou vesmíru s dětskou naivitou dobrodružství Smolíkových. Nemám problém s tím, že je v něm pěstní souboj Brada Pitta s paviánem ve stavu beztíže. Takový už je život. Jde v tom asi hledat symbolismus lidského zápasu se svou přirozeností, že jo. Nicméně stejně se mi nedaří zbavit pocitu určité doslovnosti a banality, která všechny ty "chyby" prostě nezvládá legitimizovat. Když se člověk hodně snaží, snad si nějaká podivná rozhodnutí jde vyargumentovat - ale nakonec mám pocit, že se snažím obelhat sám sebe a aktivně ten film záplatuju. 50 % (12.12.2019)

Psychologický rozbor mysle astronauta, který nemá vyspořádanej vztah s mrtvým (?) otcem. Žádný sci-fi biják, ale chytře napsaná, sebereflexní monologová spověď Pittovy postavy o vnitřních pochybách nad smyslem absolutní oddanosti práci za cenu odklonění se od cesty, kterou člověka směruje jeho srdce. Cestování vesmírem, i když hezky víceúrovňově pojaté, to celé “pouze” vizuálně zatraktivňuje a dodává tomu kouzelný filozofický rozměr. Finále může skalní sci-fisty, čekající velké věci, dokonce trochu sklamat. Blízký bratříček Chazellova First Mana, který byl ale emocionálnější a křehčejší. (13.09.2019)