Ad Astra

Uf - ty Pittovy monology jsou opravdu příšerné. Poslechne si tajemnou zprávu od Lee Jonese a jeho postava prostě MUSÍ v duchu nahlas říct "Tati, jaké tajemství skrýváš?" Nutnost verbalizovat a pojmenovat každou emoci, ačkoliv je jasné, že ji Pittova postava cítí, ony emoce značně podrývá a delegitimizuje, což je opravdu nešťastné. Gray patří mezi filmaře, kteří si zaslouží, aby když se děje nějaká pitomost, člověk počkal o pár vteřin déle než obvykle a přemýšlel, jestli může ta pitomost sloužit nějakému většímu účelu - u Ad Astra se ale nemůžu zbavit pocitu, že celý film je odevzdán sebedůležitosti, jež přechází v polopatičnost. Myslím, že o své lidskosti by nás Pitt přesvědčil i hraním, ne předčítáním monologů záživných asi jako ty textům, které musí Pitt předčítat otci (má to být nějaká paralela?) Nemám problém, že ten film pracuje s fyzikou a logikou vesmíru s dětskou naivitou dobrodružství Smolíkových. Nemám problém s tím, že je v něm pěstní souboj Brada Pitta s paviánem ve stavu beztíže. Takový už je život. Jde v tom asi hledat symbolismus lidského zápasu se svou přirozeností, že jo. Nicméně stejně se mi nedaří zbavit pocitu určité doslovnosti a banality, která všechny ty "chyby" prostě nezvládá legitimizovat. Když se člověk hodně snaží, snad si nějaká podivná rozhodnutí jde vyargumentovat - ale nakonec mám pocit, že se snažím obelhat sám sebe a aktivně ten film záplatuju. 50 % (12.12.2019)

„Most of us spend our entire lives in hiding..“ Koncept Apocalypse Now, kdy kambodžskou džungli nahrazují nejvzdálenější prostory naší sluneční soustavy. Škoda jen, že cesta tentokrát není i cílem, ale jen cestou k cíli. A až u něj člověk pozná, že když za hranicemi svého orbitu hledá něco, obyčejně nalezne všechno.. Co se týká audiovizuální stránky, tak platí, že: (¾Nolan + ½Zimmer) + van Hoytema = (Gray + Richter) + van Hoytema.. (09.07.2020)

Oho, nakonec ano.*** Je to sice na dvě astry nejvýš, za tu deklamativní a deklarativní doslovnost, plakátovou zploštělost, aby sdělení pochopili i doma, ale o to je to vlastně přiléhavější facka: film, co se střílí do obou nohou tím, že jak reflektuje lidstvo v jeho úpadku a lidi v jejich sobeckém, nekurážném skrývání se před vzájemnou i společnou odpovědností, v jejich utíkání před překážkami (per aspera se do názvu ani nedostalo a zbytek úsloví divákům pro jistotu předem přeložili) do vzdálených snů, v jejich schopnosti donekonečna unikat před vlastní situací doma třeba až do hlubin vesmíru, na nekončící mise, musel být natočen naprosto polopaticky, aby se jeho kritickému sdělení uniknout nedalo. Ray Bradbury i Stanislav Lem už jsou dnes očividně příliš složití. *** A když si tohle uvědomíme, je to najednou svěží, hezká a srdce svírající podívaná, existenciální báseň o prozření člověka tváří v tvář chladné prázdnotě, o zrození lidskosti v syrovém vanu daleko od lidí, o přechodovém rituálu lehkomyslného zabloudilce v lidského syna. A tak se skláním a zahozené tři astry do kytice přidávám (i když nepředstírám, že bych skutečně věřila, že režisér byl tentokrát tak geniální, a ne tak nešikovný). *~ (28.12.2020)

Psychologický rozbor mysle astronauta, který nemá vyspořádanej vztah s mrtvým (?) otcem. Žádný sci-fi biják, ale chytře napsaná, sebereflexní monologová spověď Pittovy postavy o vnitřních pochybách nad smyslem absolutní oddanosti práci za cenu odklonění se od cesty, kterou člověka směruje jeho srdce. Cestování vesmírem, i když hezky víceúrovňově pojaté, to celé “pouze” vizuálně zatraktivňuje a dodává tomu kouzelný filozofický rozměr. Finále může skalní sci-fisty, čekající velké věci, dokonce trochu sklamat. Blízký bratříček Chazellova First Mana, který byl ale emocionálnější a křehčejší. (13.09.2019)

Brad Pitt je borec. To už samozřejmě víme dlouho. Já osobně doufal, že zazáří i v pokladnách, zvláštně po skvělém dojmu, jež zanechal v Tenkrát v Hollywoodu. Ovšem ani Brad není všemocný, což ale neznamená, že by se pořád nesnažil a pořád nedokazoval, jak na to stále má a je hrozně cool. A v takřka meditativní jízdě Jamese Graye toto všechno zanechal. Do filmu se patrně hodně sahalo a Ad Astra rozhodně bude TEN snímek, u kterého si postesknu, že už se dnes příliš nevydávají režisérské sestřihy (studia ví dobře proč). Protože si dovedu představit, že film měl tři hodiny a nebyla tam žádná honička s piráty. I přes to když vím, že Foxové byli občas rázní (Josh Trank by mohl vyprávět), pořád měli koule natáčet podobné originální středně drahé filmy, o jejichž budoucí existenci se po dalším nákupu Disneyho hrozně bojím. 2 hodiny utekly jako voda a zanechaly silný dojem. Je to pro vesmírné filmy po relativním neúspěchu Prvního člověka a tohoto filmu stopka? Myslím, že odpověď na tuto otázku se dozvíme velmi brzy a nám fanouškům se líbit nebude. Ale díky, Brade. (01.10.2019)