Ad Astra

Brad sype životní moudra z rukávu, režisér James Gray předkládá svůj nejambicióznější projekt, Hoytemovy obrazy znovu berou dech a divák očekává nějaký twist, který ovšem nepřichází. Nevadí. Asi. Komorně laděné sci-fi z neblízké budoucnosti (kupříkladu Měsíc je tu plnohodnotnou lidskou základnou), které je nicméně staromilské i překvapivě přímočaré. Náš hrdina má skvělé výsledky a v americké kosmonautice je ideálním kandidátem pro ultra super tajnou misi, na které závisí budoucnost celé Sluneční soustavy. Kdesi u Neptunu dělá totiž neplechu někdejší vládní projekt: posádku dole považovali za mrtvou, jenže vše vypadá krapet jinak včetně toho, že kapitán výzkumné expedice je Bradův roky nezvěstný otec. Každopádně opakované prudké výboje energie mají katastrofální následky a je třeba zakročit. Jenže jak začneme, tak i skončíme. Moc vrcholů nepřijde, navíc patlání v problematickém vztahu s otcem je až příliš, navíc bez čehokoliv nového, jiného. A konečné rozuzlení jsme tak nějak očekávali. Mezitím potěší honička lunárních vozidel (ale je moc krátká a chybí nějaký wow moment) nebo střet s rozzuřeným primátem (ale je moc krátký). Asi je to celkovým pojetím, kdy tvůrci neustále tlumí zvuk, atmosféričtí, snaží se být nevtíraví i hudebním doprovodem Maxe Richtera. Brad Pitt, který prakticky nesleze z plátna, je tradičně spolehlivý, ale přes skafandr neměl moc příležitostí skutečně vyniknout. A hlavně: mluví o emocích, ale emoce přeci jenom chybí. To si na rovinu řekněme. (23.09.2019)

Oho, nakonec ano.*** Je to sice na dvě astry nejvýš, za tu deklamativní a deklarativní doslovnost, plakátovou zploštělost, aby sdělení pochopili i doma, ale o to je to vlastně přiléhavější facka: film, co se střílí do obou nohou tím, že jak reflektuje lidstvo v jeho úpadku a lidi v jejich sobeckém, nekurážném skrývání se před vzájemnou i společnou odpovědností, v jejich utíkání před překážkami (per aspera se do názvu ani nedostalo a zbytek úsloví divákům pro jistotu předem přeložili) do vzdálených snů, v jejich schopnosti donekonečna unikat před vlastní situací doma třeba až do hlubin vesmíru, na nekončící mise, musel být natočen naprosto polopaticky, aby se jeho kritickému sdělení uniknout nedalo. Ray Bradbury i Stanislav Lem už jsou dnes očividně příliš složití. *** A když si tohle uvědomíme, je to najednou svěží, hezká a srdce svírající podívaná, existenciální báseň o prozření člověka tváří v tvář chladné prázdnotě, o zrození lidskosti v syrovém vanu daleko od lidí, o přechodovém rituálu lehkomyslného zabloudilce v lidského syna. A tak se skláním a zahozené tři astry do kytice přidávám (i když nepředstírám, že bych skutečně věřila, že režisér byl tentokrát tak geniální, a ne tak nešikovný). *~ (28.12.2020)

James Gray dovršil, podtrhl a vynesl do nebeských výšin to, co tak působivě načal už ve Ztraceném městě Z. Osudový vztah otce a syna a dokonale starosvětský, uvědomělý vývoj hlavní postavy zabalený v nejvíce strhující vesmírné kulise od dob.... Interstellaru? Hmmm, ne, Vesmírné odysey. Každý záběr je skvostný, sekvence z Měsíce a závěrečná pouť skrze hmotnou prázdnotu a morální naplnění jsou přímo hypnotické. Každé gesto soustředěně hrajícího Brada Pitta má své podstatné a neoddiskutovatelné postavení, stejně jako každý tón jemné podbarvující muziky. Zbožňuji Graye za to, jak kašle na mainstream a buduje si takhle epicky rozměrnou story kolem jediné postavy, jejíž daleká cesta z povrchu zemského tak promyšleně symbolizuje pouť do vlastní minulosti, vyrovnávání se s vlastním odkazem a statečné vytyčení směru pro nový životní kurz, osvobozený od osudného stínu svého otce. Audiovizuálně bombastická poezie o vesmíru, která ctí odkaz Vesmírné odysey zdaleka nejlépe a nejkrásněji ze všech nástupců. A s osobním jádrem, které mě nehorázně dojalo a oslovilo. Ukončil bych to detailem na vymodlené podání ruky a poslední minutku nechal na divákovi. Jinak nádhera. (19.09.2019)

Mnohem více než Interstellar, s nímž je Ad Astra často srovnáván, mi film připomněl Soderberghovu adaptaci Solaris. A to jak atmosférou a stylem podávání emocí a děje, tak i hudbou, která se u soundracku Cliffa Martineze minimálně inspirovala. Pokud jde o atmosféru a herectví Brada Pitta, pak nemám výhrad. Stejně tak ke kameře, za níž stál Hoyte van Hoytema. Vesmír je tu prázdné bezútěšné místo, které z člověka vysává schopnost cítit, být člověkem, navzdory úchvatným záběrům v pozadí s modrým Neptunem či startujícími vesmírnými loděmi. Horší je to s logikou děje, a to i tou vnitřní logikou světa tak, jak je nastíněna. Už samotná cesta k Neptunu, která má od Marsu trvat 79 dní. Jestliže doletět k Neptunu je ve filmu jen o málo náročnější, než dostat se na současnou ISS, mohla být dávno (myslím v rámci filmového světa) skrze Sluneční soustavu zřízena kyvadlová doprava, na stanici u Neptunu mohly vesele rotovat posádky a nějaké odtržení od světa či posedlost úkolem vůbec nemuselo přerůst v nějaký konflikt. Když se jedna postava chce pomstít, taky to nedává moc smyslu, protože kde měla záruku, že McBride bude chtít to samé, a proč by pro ni bylo nutné ho propašovat na palubu, když posádka lodi měla přesně ten samý úkol, a tak dále a tak dále. Snaha vytvořit určité situace tu často nepůsobí logicky ani v rámci filmem nastolených pravidel. To mi pak brání si plně vychutnat i tu psychologickou stránku věci, která je jinak sama o sobě působivá. S odstupem času musím hodnocení snížit na tři hvězdy, k čemuž mě nutí zbytečné logické přešlapy a nedomyšlenosti. (21.09.2019)

Pěkná nuda.Fakt jsem se u toho vařil. Banální příběh, který se snaží vypadat chytřeji, tím že hlavní hrdina pronáší jalová moudra za zvuků kosmické hudby. Navíc to byl vlastně debil, protože SPOILER i když je to profík každým coulem s tepovkou, co nepřesáhne osmdesát, tak jakmile správně neprojde psychologickým testem, tak místo aby sbalil kufry, raději zabije tři nevinné kosmonauty a pak splní misi úplně stejně, jak měli zadáno oni. Hloupé. Z letargie mě vytrhla akorát bitka s opicí a zloduch z Far Cry 5, kterej má dokonce stejnej účes. A úvodní pád z antény byl dobrej. (25.09.2019)