Hádaj, kto príde na večeru

Legendární film, který se v době vzniku jednoznačně přihlásil ke konceptu Ameriky zbavené rasové segregace a etnických předsudků. Představoval tehdy jeden z kulturních symbolů boje za rovnoprávnost černošské menšiny. S odstupem desítek let je patrné, že snímek působí příliš výchovně a učebnicově. Představuje úzkostlivě vypulírovaný ideální tezovitý model s černošským nápadníkem bez jediného kazu. Dvojice už dávno odrostlých snoubenců, která přijde s historkou, že jim stačilo 20 minut na to, aby se navždy zamilovali, a po 10denní známosti se hodlá vzít, představuje pozoruhodnou známku nezralosti a přímočaré směřování k životnímu průšvihu, nehledíc na rasový problém. Ten byl v polovině 60. let vážně palčivý - opovržení a naschvály okolí vůči smíšenému páru byly tou snesitelnější variantou - na spoustě míst totiž reálně hrozil lynč. Dceruška navíc působí dojmem slečinky z bohaté rodiny s liberální výchovou, která si toho v životě moc odpírat nemusela a kterou nikdo neučil čelit těžkým překážkám. Pokud Kramerův film ještě dnes sklízí pozitivní ohlasy, pak díky tématu, které je v obecné rovině dodnes aktuální. Mimochodem, víte, kdo k vám jednou přijde na večeři? Především ale se na oblibě snímku podepsalo herecké obsazení. Hned tři ze čtyř hlavních aktérů patří do síně filmové slávy a je radost se na ně dívat. Pro Spencera Tracyho to byla důstojná tečka jeho dlouhé umělecké dráhy. K dané problematice by se dalo dodat, že i když to podle hollywoodských snímků nevypadá, rasově smíšené páry s výjimkou velkých měst východního pobřeží dodneška v Americe nejsou běžné. Celkový dojem: 80 %. (20.03.2013)

Jednoduchá vzťahová zápletka s problémom biely a čierny, ktorá však dala základ niečomu nádhernému a úžasnému. Málokedy sa stáva, že emotívny náboj a vlastne celá pocitová stránka filmu je vyskladaná len na majstrovskom hereckom umení a geniálnych dialógoch/monológoch. Ten kto napísal scenár si zaslúži nie oscara, ale zlatú bustu niekde na hlavnom námestí, každá jedna myšlienka je hodna vytesania do kameňa. Na záverečnú Tracyho reč nezabudnem nikdy v živote. (29.06.2016)

Zvláštne, že som tento film videl po mnohých rokoch až dnes. Zvláštne, ako staromódne, divadelne, nerealisticky a moralisticky dnes pôsobí. Že získal Oscara a patrí medzi vychytené filmy nepričítam jeho kvalitám, ale skôr tomu, že zapadol do dobovej potreby. Do doby, keď vo viacerých štátoch Ameriky bolo zmiešané manželstvo trestné, doby keď vrcholili rasové nepokoje a keď sa iba nabíjala zbraň určená Martinovi Lutherovi Kingovi. Film je možné označiť ako jeden zo začiatkov idiotského projektu pozitívnej diskriminácie. Krajšieho, vzdelanejšieho a uhladenejšieho černocha než bol Sidney Poitier by ste v Amerike ťažko hľadali. Som zvedavý, ako by sa film vyvíjal, keby si tá rozmaznaná slečinka po 20 min. + 10 dňovej známosti domov doviedla nezamestnaného Sammyho Davisa jr., ktorý by namiesto diplomu z prestížnej univerzity doniesol preplnený výpis z registra trestov. Vo filme nie je prakticky ani jedna postava zo života, počnúc tancujúcim nosičom steakov a končiac Spencerom Tracym. Pripomínal mi nejaký laboratórny pokus pri ktorom sa vezmú typové figúrky, navodí sa situácia a potom sa už iba sledujú interakcie medzi nimi. Medzi jednoznačné pozitíva radím herecké výkony. A to nielen dôstojnú derniéru Spencera Tracyho, ale aj rovnako citlivý prejav Katharine Hepburn. Sidney Poitier je sympaťák, takže hrať nemusí a Katharine Houghton by prospelo menej pátosu a prehrávania. Pre mňa má tento film v súčasnosti význam najmä v tom, že ukazuje, aké jednoduché je byť tolerantným liberálom v teoretickej rovine a ako sa to zmení po priamom dotyku s realitou. Lebo opatrnosť pri miešaní rás a kultúr vychádza z atavistickej potreby zachovania identity. Buďte si istí, že všetky vaše multi-kulti ideály zažijú otras, keď sa vo vašich dverách objaví vaša dcéra s Cigánom, moslimom alebo trebárs s Jamajčanom. A tiež proti nim nemusíte nič mať, ale ... (23.02.2015)

Moderní divák bude možná marně soupeřit s naivitou a s formálním zpracováním. Ale jsem přesvědčen, že po projekci bude jeho objektivní posouzení více, než kladné, protože tento film je stejně impozantní, jako jeho autor či protagonisté. Asi je zde zapotřebí trocha staromódního vkusu vzhledem ke spisovné angličtině a kulturně-společenským mravům, v čemž bych na druhou stranu viděl i pozitivum, neboť si novodobý divák udělá obrázek o éře gentlemanství a sociálních formalitách. Sršící charisma a sympatie z legendárního Spencera Tracyho povyšují hereckou stránku do výšin, což lze konstatovat jak o přesvědčivém S. Poitierovi, tak o razantní dámě Katharine Hepburn. Totéž platí o dialozích, jejichž vysoká úroveň má největší podíl na skvělém zážitku. Je z nich cítit určité poselství a nutkání zamýšlet se nad rasovou diskriminací. Závěrečný Tracyho epilog je nezapomenutelný. Jedná se sice o čirou konverzačku, avšak její svižná režie vylučuje jakýkoliv špatný dojem. Hádej, kdo přijde na večeři je zářným prototypem mistrně zvládnuté filmařiny, která v rámci žánru moc konkurentů nemá. Alespoň u mě ne. 85% (24.03.2013)

Dokonalá studie lidských povah. Jak asi bude přijat do bělošské rodiny dceřin černý přítel? A co opačně, jak přijmou ji jeho rodiče? Tenhle film ukazuje, že nic není jen černé nebo bílé, vždycky je něco i mezi tím. Sidney Poitier je výborný, ale dokonalí jsou hlavně Spencer Tracy a Katharine Hepburn. (13.08.2002)