Legenda o lásce

Mě naopak přijde Labakan o trochu lepší, neboť tam vidíme jasný příběh a alespoň jistou dávku napětí. Zde se tvůrci soustředili především na krásy bulharských exteriérů a  interiérů. Příběh o lásce a závisti sestry je natahovaný. Děj pak nedává v mnohém logiku. Přec kdyby kopalo ve skále více lidí, pramen by mohl vytrysknout mnohem dřív, tím spíše, že po vodě prahnulo celé město. Herecké výkony byly opravdu místy přehrávané/patetické, k tomu častá afektovanost. Určitě by hodně oživilo film i lepší maskování zohyzděné sestry než ji jen skrýt po masku. (20.07.2023)

Po druhém shlédnutí na mne Legenda o lásce už nepůsobila tak těžce a bezvýchodně, jako kdysi v dětství. Silný, poetický příběh..., ale ten starodávný a mile afektovaný způsob hraní mě přece jen fakt trochu nechtěně rozveseloval. Přitom oceňuju spoustu pěkných momentů, ze kterých čiší poctivý divadelnický základ (třeba na dnešní dobu minimalistické řešení, kterým ztvárnili chvíli, kdy Vládkyně přichází o krásu mi přijde po zásluze pětihvězdičkové a užívám si ho daleko víc než celou tunu digitálních triků). (18.10.2010)

Až se zas bude ve škole probírat orientalistické umění, učitelé mohou vedle jmen jako je Delacroix nebo Dinet klidně zařadit i Václava Kršku. Ne snad, že by film měl srovnatelnou výtvarnou hodnotu (čímž nechci tvrdit, že se výprava nepovedla), ale jeho ultraromantická, naivní a mýtizující prezentace "Orientu" je natolik přepálená, že se to nedá akceptovat ani v polopohádkovém příběhu z fiktivní země. Nejvíce iritujícím prvkem jsou ovšem básnicky patetické dialogy a rozvášněné přehrávání, proti nimž i ten nejexaltovanější bollywoodský doják vypadá jako civilní dílo 'ze života'. (19.07.2011)

Hovořil-li jsem v komentáři u filmu Labakan o jisté tvůrčí bezradnosti, pak tento fakt platí dvojnásobně u druhé pohádky Václava Kršky natočené v koprodukci s bulharskou kinematografií. Klasický motiv nenaplněné lásky a povinné zkoušky charakteru je rozehrán zcela nedostačujícími prostředky pro metráž dlouhého celovečerního filmu. Jediným uspokojivým kladem tak zůstávají vedle vděčných bulharských exteriérů pouze výkony Jany Rybářové a Vlasty Fialové v rolích dvou sester. Obě zmíněné umělkyně v tomto filmu docházejí na rozcestí svých kariér i životů. Rybářová nedlouho po dokončení spáchá sebevraždu z nenaplněné lásky ke kolegovi Přemyslu Kočímu (ve filmu hraje postavu vezíra), Fialová v příštích letech zasvětí své umění především divadelní Thálii. I takové bývaly konce nadějných osobností českého filmu. Můžeme jen litovat, jak nesmyslně a trestně bývalý režim zacházel s podobnými talenty. (12.02.2009)

Takovéhle filmy se těžce hodnotí. Svým způsobem to na mě příjemně zapůsobilo, prostředí osmanského paláce, výzdoby a šaty hlavních představitelek, to všechno bylo nádherné. Na druhou stranu na mě film působil až příliš poeticky a spíš se blížil divadelnímu představení. Což ovšem, dle mého laického názoru, bylo pro československou kinematografii té doby výstižné. (17.10.2010)