Měsíc nad řekou

Při vší úctě k Fráňovi Šrámkovi – toto krátké lyrické dílo se mu nepovedlo, přišlo mi velmi plytké. Byl jsem proto zvědav, jak si s něčím, co nemá pořádný příběh ani děj, poradí filmaři – a nebyl jsem ani zklamán, ani potěšen. Jak se říká, co je od začátku špatné, nemůže být nikdy dobré a jen z čisté vody dobrá polévka uvařit nejde. (02.10.2010)

tak jsme přijeli, dali si nechutného Platana. Pak nám obsluha jedné hospody (jiné, tam měli budvar) u letního kina popsala děj tohoto filmu. Divili jsme se, ("to prý znají všichni") a mysleli jsme si, že prošla nějakým speciálním školením jak a o čem konverzovat s festivalovými účastníky. Po prvních minutách už jsme měli trochu jasno. SPOILER: Film otevírá záběr na ukrajinskou(!) vlajku, jen to rumunsko za mostem tam ještě tenkrát asi nebylo. koněc spojilera. Další nespornou zajímavostí tohoto filmu, že technický bordel provázející celý průběh festivalu umožnil hned druhý kotouč filmu splést - a v tom jsem hned projevil svou vášeň pro soutěž videostop - za asi 2 vteřiny jsem poznal film Kalamita. Ještěže jsme ke konci museli odejít na něco jiného. Ráno jsme si všimli, že ve městě je nejméně 15 budov ukrajinských ambasád, nebo nějakých podobných vládních budov. A panu řediteli vzkazuju ať se nepřeceňuje a příští rok zkusí dělat festival třeba ve vsi jménem Hlína poblíž Ivančic. Bude to mít jistě onu "pověstnou návaznost" na kulturní tradice, bla, bla, bla,... a vrchol toho všeho, cituji: ... Po pár dnech, kdy se náměstí, uličky i otavské nábřeží zaplnily festivalovými hosty, vzrušeně proudící od kina ke kinu... (kopyrajt Eva Stenglová, Listy Festivalu nad řekou č. 05 (5.8.2009), str.1. ...si nejsem jistý, zda jsme byli na stejném festivalu jako Eva. Co ve městě kdy hospody zavírají v 22. hod a film okolo 00:45? ano, Nonstopy. díky aspoň za ně. (Jo a podle neověřeného drbu v redakci listů fungovaly nějaké 2 bytosti (schválně nepíšu lidi) z Blesku!) - tak asi proto to celé... (02.08.2009)

Fráňa Šrámek má v české literatuře zcela ojedinělé postaveni, neboť je básníkem v pravém slova smyslu generačním, a přece, jak to bylo vyjádřeno jeho jmenováním národním umělcem, jeho dílo má živý vztah k dnešku. Krška filmoval Šrámka proto, že v jeho překrásné lyrické komedii mohl plně rozehrát to, co v našem filmu bylo dosud vzácné — vnitřní citové vztahy člověka k člověku, a odkrýt krásu citového okouzlení mladých duší. Právě proto, že nechtěl, jak sám doznává, Šrámka formulovat a aktualisovat, ale že chtěl věrně zachovat atmosféru literární předlohy, že chtěl zdůraznit její životnost, pravdivost i kritičnost, vytvořil vskutku básnické filmové dílo lyrické intonace. Při filmovém přepisu zasáhl Krška podstatněji pouze do postavy Vilíkovy; Šrámkův Vilík prožil první světovou válku a ve střetnutí se Slávkou ztrácí sebejistotu předčasně vyspělého muže; Krškův Vilík setkáním se Slávkou na samém počátku svého rozletu dozrává. Tento záměr Krškův pochopil plně chlapecký představitel Vilíka — Eduard Cupák. Ostatní postavy filmu, zejména Slávku Hlubinovou, v mistrovském podáni Dany Medřické, vede Krška více méně přesně po šrámkovské linii. Filmový přehled 33/1953 (08.11.2008)

…a není ten Měsíc nad řekou v Krškově podání jen snem? Fascinuje mě na něm, jak v něm jsou všichni přítomní. Tedy: zcela jiní, než bývají a jsou maloměšťáci, a to nejen ti pochlebovační, umanutě konvenční, zaostale patriotičtí a zle asexuální, kteří se promenádují po Šrámkových korzech a bloumají Šrámkovými pokoji. Zde každý plně váží svůj krok, vyjímá jej z času, omakává jej jako oblázek a diví se, jakého tvaru nabyl tím nekonečným tokem vodstev času. Snadno odhalí svou vinu, byť jen zdánlivou, a nehájí se – přijímá ji a snaží se vše napravit: život se svou ohromnou tíží pro něj není navyklou drahou, ale polyfonií výzev, před nimiž bledne i červená zároveň. Jakéhokoliv prohřešku lituje již tehdy, kdy se jej dopouští, a probouzí-li se dosud hříchem zatěžkán, zůstává ve snách ještě dlouho. Musí se vyznat, musí se vzdát, musí se vydat… A tomu odpovídá i vidomé snímání filmového světa. Písecké kulisy filmové jsou životnější než tamní skutečnost: zatímco dnes tam vše měkne a znetvořuje se k nepoznání, ve snímku jsou pevné tvary skutečnosti nahlížené lidským zrakem zachovány. A nejen tvary: i atmosféra tohoto světa. Měsíční světlo mohou zakrýt mračna, ale atmosféra se dál bude vyslovovat o právě naplněné nebo dopité chvíli. Zázrak. (20.01.2019)

Po únorovém komunistickém převratu byla řada tuzemských režisérů nucena vytvářet umělecké kompromisy. Patřil mezi ně i básník, spisovatel a skutečný poeta českého filmu Václav Krška. Jeho tvorbu lze rozdělit na tu, která vycházela vstříc dobovým kánonům (Revoluční rok 1848, Mladá léta, Z mého života) a pak na tu, která vycházela vstříc náročným a vnímavým divákům. Do této kategorie náleží i dva přepisy úspěšných děl Fráni Šrámka. Krška, odjakživa ovlivněný kouzlem poetiky a víry v mládí a ideály, našel v této předloze opět svůj opěrný bod. Šrámkova stejnojmenná divadelní hra oživuje odvěký střet mládí a stáří, střet života a bilancování. Na příběhu stárnoucího píseckého papírníka Hlubiny Šrámek mistrovsky zobrazil skutečnost, že každý člověk je starým tak, jak sám cítí a že i ve stáří lze od života ještě něco očekávat. Ostrý kontrast probíhá i mezi mladými hrdiny. Zatímco Hlubinova zralá dcera Slávka touží po romantickém naplnění svých snů, aniž by ztrácela smysl pro realitu, mladý Vilík Roškot je typickým představitelem probouzejícího se mládí, suverénního, zbrklého a zmateného. Celý příběh je protkán mámivou atmosférou horkého léta a zapadajícího slunce, kdy na nebe vstupuje měsíc. Měsíc nad řekou. Jeho kouzelná moc sblíží oba mladé hrdiny, kteří až za ranního úsvitu poznají, jak opojná je síla vlahého večera a zářícího měsíce, ten krásný přelud, co měl být nazýván láskou. Krška si pečlivě zvolil herecké představitele. Věděl, že šrámkovské postavy mohou hrát jen skuteční umělci s duší. Zdeněk Štěpánek získal v Hlubinovi zcela ojedinělou příležitost vrátit se k pozdně romantickým úlohám a přesvědčit, že on je stále tím orlem v letu. Výrazová monumentalita se ozývá i ve výkonech Zdenky Baldové a Jiřího Plachého, který krátce po dokončení zahynul za dodnes neujasněných okolností. Dana Medřická čekala na svou velkou filmovou příležitost dlouhých deset let, kdy poprvé vstoupila před kameru. Do Slávky vložila všechen svůj nastřádaný talent a schopnosti potvrzené předtím na divadelních prknech a ztvárnila tak jednu ze svých životních rolí. Vedle těchto hereckých individualit se však neztrácí ani mladý Eduard Cupák, kterému poloha rozháraného hrdiny zcela vyhovovala a naplňovala tím původní autorovu představu. Filmový MĚSÍC je v rámci české produkce neslavných padesátých let tím nejkřišťálovějším a nejčistším dílem, zcela oproštěným od jakékoliv ideologické tendence a divadelního aranžmá. Je dílem, které svou silou zasáhne i otupělého diváka XI. století. Je dílem, které burcuje i rozněžňuje. (26.12.2008)