Řeka čaruje

Dalo by se toho napsat mnoho, čím je tento film speciální. Umím si představit kolik slz bylo uroněno lidmi, kteří šest let čelili válečným útrapám. Byl jim vyslán vzkaz, že svět je pořád krásné místo a že i když čas navrátit nelze, můžeme začít znova a lépe. Bolest a smutek ze zpronevěření se sám sobě odnáší proud řeky, návrat domů ke kořenům, znovuzrození...to vše se mohlo podvědomě objevit v hlavách vojáků, kteří se vraceli z fronty, vězňů, kteří se vrátili z koncentráků... . V kontextu doby je pozoruhodné, že se našli tvůrci, kteří takto citlivě dokázali pohladit diváky poetikou a humorem. Řeka čaruje je pozitivní film, který tenkrát lidé potřebovali. V průběhu let se z kinematografie stává čím dál víc jen zábavotvorný stroj na rýžování peněz. Přitom filmy mohou povzbuzovat, vzdělávat, léčit... . Dnes by byl podobný příběh zařazen jako fantasy a poetika by byla vytlačena hloupou linkou o úniku chemikálií do Sázavy, které způsobily omládnutí... . Ještě v polovině filmu bych dal plné hodnocení, ale chybí mi lepší vypointování toho všeho. Možná pár silnějších okamžiků, které by se týkaly setkání s Emou, nebo sblížení se Poldy a Helenky. Ona by nakonec porozuměla a mohla by s ním sdílet tajemství řeky. Přestože má tento námět obrovský potenciál, neumím si představit, jak to mohlo fungovat na divadle. Nicméně i dnes po osmdesáti letech, je to film krásný. (25.08.2024)

Pro hlavního hrdinu představuje řeka Sázava symbol svobody, volnosti a uvědomění, že on nepatří do společensky vyššího světa, jemuž vládne přetvářka, namyšlenost a pohrdání ostatními. Příběhově velice naivní až pohádkově vyznívající film, který spojuje poetičnost zpracování s humorem typické prvorepublikové veselohry. (01.01.2010)

"Stalo se, nestalo, věř tomu, kdo chceš." Na pohádky nevěřím, ale mám je rád, takže možná i proto musím tento vcelku poetický Krškův film hodnotit pozitivně. Oné výchozí situaci, kdy si postarší pražský podnikatel Leopold Kohák, kterému mu zdánlivě nic nechybí, uvědomí, že "zradil celý svůj život pro tituly a funkce", bychom dnes asi dali "diagnózu" krize středního věku. V této etapě lidského života muži občas dělají různé "blbiny" a nevyhne se jim ani Kohák. "Příliš jsem si zahrával a popálil se," říká k tomu v závěru. Ono "pohádkové" vyústění filmu, které Kohákovi umožní konstatovat, že "já už nejsem já, je tu někdo jiný," má v reálu jednoduché vysvětlení. Františku Hanusovi, představiteli hlavní role, bylo v době vzniku tohoto filmu sotva 30 let. Ale ona iluze starého zdrchaného muže (za pomocí vousů a cvikru) je zejména v jedné z úvodních scén, kdy se dotyčný opírá o plot, téměř dokonalá. Dokonalé jsou vlastně i všechny ty poetické záběry na řeku Sázavu a okolní krajinu podbarvené kouzelnou hudbou. V jistou chvíli jsem měl až pocit, že je to kýč. Možná to je trošku kýčovité a určitě je to naivní, ale přesto krásné. (21.04.2022)

Poetická oslava Posázaví ... vtělená do písně té řeky, která dá ztrápenému, zestárlému Leopoldu Kohákovi druhou šanci. Člověk je ovšem tvor od přírody přizpůsobivý, zapomnětlivý - a tudíž nepoučitelný ... plýtvat na něho dobře míněnými zázraky je skoro stejně marná práce jako házení luštěnin na pověstnou stěnu. V podstatě tak nějak očekáváte, že si ušlápnutý "Poldík" po své proměně bude chtít znovunabytého mládí jaksepatří užít ... že se postupně dostane do vleku událostí - a bude na dobré cestě, aby znovu zapomněl na píseň své milované řeky a zopakoval veškeré chyby, kterých se kdysi už dopustil. Což není samo o sobě špatně, ba právě naopak - jenom mám neodbytný pocit, že snímek se ve své druhé polovině dostává maličko do rozporu se vším, co zamýšlel prezentovat ... nebo je přinejmenším přespříliš shovívavý a nemá se k tomu, aby svého problematického hrdinu trochu víc skřípnul, takže éterická, téměř pohádková atmosféra se částečně rozplývá. Závěrečnou sebereflexi bych si zkrátka představovala trochu jinak ... 3,5* (20.11.2015)

Úspěšná stejnojmenná rozhlasová hra Josefa Tomana (1899 - 1977), spisovatele, básníka a dramatika v jedné osobě, poskytla Václavu Krškovi na sklonku války ideální příležitost pro vznik mimořádně citlivého a křehkého filmového díla. Krška, odjakživa ovlivněný jihočeským krajem, svým rodištěm, a Fráňou Šrámkem, velkým literárním vzorem, mohl teprve prostřednictvím tohoto filmového příběhu rozehrát celou škálu básnivých impresí, jež souzněly s jeho vnitřním zaměřením. Film, obměňující dávný epický vzorec o zázračném elixíru mládí, přitakává - oproti Ohnivému létu - až vitalisticky rozjásaně přirozeným životním principům, které nachází v přimknutí k přírodě, k lásce, k práci. Film s výsměšnou, ale nebolestivou karikaturností tepe materializovaný svět maloměšťáků, jeho chlubnou předstíravost a citovou prázdnotu. Mládí je synonymem toužení, směřování, vzletu. Je životním postojem, není limitováno biologickým věkem. Leopold Kohák v podání Františka Hanuse je v určitém ohledu ryze komediální typ, zdravý člověk s venkovským jádrem, selfmademan spoutaný otěžemi majetku, uvědomující si svou žalostnou životní bilanci. Teprve pod vlivem magického fluida čisté a dravé řeky následuje proměna v roztouženého a poctivého chlapce, tedy v člověka, jakým byl kdysi, v mládí. Čaromocný symbol řeky je v Krškově filmu vysloven s upřímností, prostotou a zarážející přímočarostí. Typicky "krškovská" meditace nad "věčným mládím v nás" dochází svého vrcholu právě v příběhu Leopolda Koháka, v příbězích lidí uvězněných v masce někoho jiného, než ve skutečnosti jsou nebo byli. V hodnocení hereckých výkonů nelze samozřejmě přehlédnout vynikajícího Františka Hanuse, jakéhosi milovníka na předělu, ztvárňujícího s neobvyklou citovostí titulního hrdinu, procházejícího zajímavými psychologickými proměnami. Klasickou masku maloměstského patricijství na sebe navlékla tradičně Růžena Šlemrová, která svou snobskou diktátorku dotáhla téměř k odstrašujícímu exempláři lidské lhostejnosti. Čtverylka v podání Jindřicha Plachty představuje vděčnou figurku lidových šejdířů a pábitelů, táhnoucích se od kramářských písní až k narativním poetikám a k jejich napodobitelům; skvěle obsazené zůstávají i další postavy, byť namnoze epizodní, jakou je například Marvanův robustní statkář, vnášející patřičný vzruch do škrobeného prostředí společenských salonů. Nejblíže Krškovi zůstává patrně poloha Rovenského vynikající Řeky - jemně odstíněnými valéry lidských citů a obdivuhodným postižením přírodního rámce. Ale Rovenského hrdinové jsou jednoznační, nekomplikovaní, naproti tomu se Krška pokoušel o maximální nejednoznačnost a stylizovanost. Člověka chápe jako individualitu, která nese hluboké vnitřní tajemství. Jeho odkrývání má být smyslem umění. Tedy žádné "jarní vody" evokující zanikající vidinu čisté minulosti, kterou nelze nikdy vrátit. Tady prostě řeka čaruje. Stačí jen chtít a věřit. (04.10.2008)