Pomsta

Film je trochu jiný v tom, že na začátku je krásná hrdinka za typickou oběť mužského násilí... aby následně "povstala z popela" a všem, kteří jí ublížili, se pomstí. Pokud nejste zarytý šovinista, tak je zábavné to sledovat. Pomsta jde dokonce tak daleko, že v jednu chvíli je žena v roli predátora a vystrašený muž se před ní ukrývá tak, jak ho pánbůh stvořil. Trošku jiný, evropštější slasher. Doporučuji si k němu otevřít pár plechovek mexického piva ;-). (05.12.2019)

... aneb když se oblékáš a chováš jako kurva, tak se pak nediv, že je tak s tebou zacházeno... No jo, je to takové pitomoučké. Když ale přistoupíte na pár základních pravidel filmu, jako třeba že postavy mají neomezené množství krve a že přežívají situace, které by přežívat neměly, tak je to celkem roztomile pitomoučké. Například Stanovy hrátky se střepem by se mohly s přehledem zařadit mezi nejvtipnější filmové scény. A ke konci, když už jste dávno přestali počítat hektolitry krve, se jen tak přiblble usmíváte a zjišťujete, že se vám to v podstatě líbí... 70% (16.05.2018)

Pomsta je sice stylizovaný exploatační film, ale především chytrá aktualizace rape and revenge pro jednadvacáté století. Největší přínos se skrývá v promyšlené scéně znásilnění, která je vystavěna úplně jinak, než jsme zvyklí. Přesouvá totiž pozornost od samotného aktu k muži, který situaci nečinně přihlíží a poté odchází. To je zásadní rozdíl oproti žánrovým kolegům. Takové Plivu na tvůj hrob diváka vysloveně „zve k účasti“. Sedmdesátková klasika toho docílí promyšleným stylem – časté detaily na tvář oběti, absence nediegetické hudby – a brutální třicetiminutovou (!!) scénou skupinového zneužití a mučení. Předlouhé sledování budí nepříjemný pocit, že na sexuálním násilí nějak participujeme. Legitimizujeme ho pohledem. V Pomstě však není tak děsivý exploatační přístup ke znásilnění, jako spíš společenský rozměr kořenící ve způsobu, jakým muži odmítají respektovat hranice. Ke znásilnění vede iluze mužské nadřazenosti, neschopnost akceptovat odmítnutí, ale také pasivita jiného muže, která zločin umožňuje. Proto není nutné ho sledovat přímo, zprostředkovaný pohled pasivního muže je podobně děsivý (ne-li děsivější). Divák tak ve zbytku filmu vidí (brutální) vyrovnávání účtů s toxickou maskulinitou a proměnu genderové dynamiky. Stylizované násilí přichází jako trest. A právě v tom nacházím největší přínos Pomsty ve vztahu k rape and revenge filmům obecně. Francouzská exploatace velice obratně komunikuje s tématy objektivizace žen a sexuálního obtěžování. // Zajímavá je také změna perspektivy po první třetině, která je nejviditelnější v práci s velkými detaily. Prvních třicet minut (před znásilněním) přebírá film perspektivu mužů – na ženu nahlížíme jako na objekt a skrze množství detailů prozkoumáváme její tělo. Při znásilnění se situace obrací, v detailech sledujeme pouze odpudivé věci – otevřené rány, slintající ústa nebo špinavá těla. Od zlomového momentu vystřízlivíme z fetišizujícího pohledu mužů a přebíráme perspektivu dívky. // Hravá je i nekompromisní tělesnost. Tahání střepů z otevřených ran a vyvalené vnitřnosti po výstřelu dokazují, že se debutující Coralie Fargeat dobře orientuje v tradici New French Extremity. V některých momentech dá vzpomenout na High Tension nebo Mučedníky. // Existuje poměrně dost filmů, které koncept rape and revenge definují (Plivu na tvůj hrob, Poslední dům nalevo, Thriller, Ms. 45), exploatují (Plivu na váš hrob 2) a upravují podle lokálních pravidel (Female Prisoner #701, Red to Kill), ale konečně tu máme jeden, který ho zajímavě aktualizuje. (07.08.2018)

New french extremity meets #MeToo. Celovečerní debut režisérky Coralie Fargeat, francouzský revenge flick 'Pomsta', je velmi kuriózní odpovědí na třetí vlnu feminismu a zároveň velmi brutální parafrází na téma znásilnění i ženské emancipace. Divák tak sleduje, jak se v cestě za vendetou z křehké naivní slečinky - jíž ztvárnila bývalá italská modelka Matilda Lutz - stává pomstychtivá lovkyně, která nemá s muži sebemenší slitování. Je to sice extrémně bizarní gore žánrovka, ale extrémně zábavná gore žánrovka, která hravě experimentuje s formou a stylem. (06.12.2021)

Dovolím si malou poznámku, než se vrhnu k zhodnocení snímku - pokud jste předem viděli trailer, tak už jste viděli i 80% filmu a to včetně závěrečné scény. Přesně kvůli tomu už na trailery téměř nekoukám, ale když vám ho pustí v kině před jiným filmem, co máte dělat? Tvůrce takových ukázek je potřeba lynčovat, nic jiného. Na samotném snímku mě ale (kromě opravdu špatného střihu) mrzelo to, že jde o stoprocentně samoúčelnou vizuální podívanou. Přímočarý děj je totiž tak podmíněn snaze o atraktivní vzhled, že některé dílčí scény kvůli tomu opravdu nedávají žádný smysl a jsou ve filmu jen proto, aby režisérce umožnily ukázat nějaký ten pěkný záběr (hořící strom). Pak jsou zde scény, které sice také nedávají smysl, ale tentokrát aby sloužily jako berlička posunu děje - tak například jedna z mužských postav má nutkání prohlédnout si svůj zlomený nos v zrcadle, ale než aby se jednoduše podívala do jednoho ze zpětných zrcátek na svém vozidle, raději si zajde do kufru auta pro ruční kosmetické zrcátko, kvůli jehož odrazu prozradí svou pozici pomstychtivé hrdince. Malicherná blbina, že? Ale mně to přesto vrtalo hlavou. Kdyby tyhle nelogické detaily byly součástí drogových halucinací hlavní hrdinky, bylo by to něco jiného a omluvitelného, ale bohužel jsou prostoupeny celým filmem. Chápu, že Revenge nebylo zamýšleno jako sofistikovaný snímek, ale když je tak moc vidět, že na těchto přihlouplých berličkách stojí celé jeho fungování, tak ani zajímavý vizuál a elektronická hudba ho v mých očích nezachrání. (24.09.2018)