Armageddon

V kině působivé...film pro velká plátna. Triky věrohodné, akce má říz a hvězdu navíc za nehollywoodský konec. I když pravda, s podobným vyzněním přišel o rok dříve Titanic, ale stejně za tu odvahu si M.Bay hvězdu zaslouží. A jistě, americký patriotismus...někdy si říkám, jestli bychom nepotřebovali alespoň trochu národní hrdosti, kterou Amerika má. Většinou se jí dokážeme jen posmívat... (28.12.2010)

Myslím, že když chcete točit film o srážce meteoritu se Zemí, vždycky tam nějaký ten patos dozajista bude. A pokud to jsou navíc ještě Američani, je tu ten jejich hnusný, odporný, přiblblý a pro nás Čechy takový nějaký divný a podezřelý patriotismus (proč asi?) No ale kdyby to natočili třeba takoví Islanďani... Humor zde funguje a scénu, při níž Owena Wilsona, který jede na koni, "pronásledují" vrtulníky za zvuků Come Together, jsem si skutečně vychutnal... ;-) (16.05.2003)

Říkejte si co chcete, ale Armageddon se mi moooooooooc líbil. Michael Bay prostě umí (na Skálu to ale zdaleka nemá) a dokazuje to i tady. Bruce Willis je charizmatický až běda, Liv Tyler je pěkná, Steve Buscemi hláškuje ostošest a Billy Bob Thornton je ten správnej týpek jako vždy. Hudba je jedna z nejlepších, co daný žánr nabízí. Tady mi nevadil dokonce ani dabing (ten originální, na Nově dabovat prostě neumí). Co si víc přát. (29.12.2005)

Než se začne odpočítávat start spásného letu, má i scénář ten správný drajv, který spolu s efektní klipovitou (a bohužel repetivní) Bayovou režií vytváří příjemný popcorňák. Pak příjde příbehová bezradnost a tupé vršení rádoby strhujících situací ve stylu "už zas se něco pokazilo" a z plátna pokoutně vystrkuje růžky paní nuda. (15.03.2008)

Testosteron napumpovaný na maximum, stejně jako všudypřítomné americké vlastenectví. Všechno je to tak sebevědomé, že prostě u těch bezobsažných scén nelze, než držet palce. Hlavně, když jsou tak výborně řemeslně zvládnuté. Divák začíná ucvrkávat hned u úvodních destrukčních orgií, následně začne na prstech obou rukou počítat jednotlivé herecké hvězdy, brzy si k nim najde cestu, pak si bude užívat výbornou hudbu nebo dokonalé kamerové filtry, jen škoda, že ty svižně natočené sekvence tak trochu brzdí přemrštěná stopáž a zejména v druhé polovině několik scén, které šly hravě prostříhat. Když pak začnou scénáristé, kteří dávají postavám do úst místy neuvěřitelné „perly“, házet našim hrdinům klacky pod nohy, jen aby cestu k heroickému americkému vítězství ještě víc podpořili a zdramatizovali, lehce to zamrzí. Jinak jsme nicméně tuhle adrenalinovou jízdu a po Skále druhého nejlepšího Michaela Baye na střední škole sjížděli co půlrok. A pořád jsme ty palce drželi. Božská zábava. Kdo nechce (filmoví i životní teoretici nechť se nechají poučit o tom, jak mají vypadat pravé filmové emoce), ať jde klidně pozorovat mravence nesoucího kousek stébla nebo západ slunce. Stejně nebude tak vymazlený jako u Baye a Bruckheimera. (31.05.2015)