Žiť

Takto jsem po většinu filmu nebrečela od dob Jmenuji se Sam! Tento film je naprosto a opravdově neskutečně silný a vtahující. Stále stejně nadčasové a fungující ještě plno let do budoucna. Jsem moc ráda, že ho vlastním na originálním DVD, tohle by se mělo pouštět všem úředním krysám a šimlům povinně každý rok jejich působení v úřadě. Ve filmu sice cynicky začínající vystřízlivě těchto lidí, které je pak prakticky až na jeden případ na nic, ale snad by to aspoň někým v tomto státě hnulo, sakra! (19.02.2010)

Výtečný film. Teda málem. Na škodu je prolog. Nic proti němu, má tu své místo i opodstatnění, ale do osmdesáti minut vybobtnal opravdu nemusel. Navíc má Akira nutkavou potřebu sdělit něco velkého, ale činí tak až přespříliš okatě a horlivě. Na druhou stranu je tu opravdu velké množství scén, které naprosto uzemní. Jenže jsou to jen jednotlivé momenty a ne celý film. A tu olbřímí stopáž tak neutáhne ani Akirovo režijní mistrovství, ani skvostný výkon Takashiho Shimury. Pro našince je však vyznění filmu svým způsobem velmi pozitivní. Může nás uklidňovat, že japonská byrokracie byla na počátku padesátých let stejně kafkovsky neprůstřelná a zkorumpovaná jako ta naše dodnes. Takže v tom nejsme (resp. nebyli jsme) sami. (03.07.2008)

Akira Kurosawa, ktery se neodehrava ve feudalnim Japonsku a bez Toshira Mifuneho? Yeah. Hned je to o neco lepsi a celkove spravne zivotne smysluplne a duchodecky sympaticke. Je to ale take zabavnejsi? Vubec ne, nudne a rozvlekle je to stale uplne stejne jako 90% Kurosawovych filmu. Rozhodne jeden z nejprecenovanejsich oldschool reziseru, ktery pokud me presvedcil z 10ti jeho nejlepe hodnocenych filmu pouze 2x, neco neni v poradku a Akira u me skoncil. 5/10 (08.12.2010)

Hlavní hereckou předností pana Shimury je rejstřík tří upřených pohledů (vyvalený, vyvalenější a nejvyvalenější - to podle závažnosti situace, či momentu překvapení) a permanentní japonský předklon, přesto mě jeho postava pobavila i dojala, a chvíle, kdy zmizel z obrazovky, se mně jevily stejně, jako u valné většiny japonských filmů - takové hemživé pimprlové divadlo. (14.04.2009)

Z Kurosawova vyprávění o posledních okamizích jednoho života, prožitých s vědomím přicházející smrti, a také neskorším bilancováním o tomto životě, jsem měl dojem zajímavého životopisního filmu o zcela fiktivní postavě. Film byl naplněn silnou myšlenkou o smyslu života a jeho hledání či užívání i v případě prohry, čímž mi vzdáleně připomněl daleko mladší Lelouchův film Celý jeden život, ale přesto to naplnění v poněkud dlouhé stopáži se jaksi postupně ztratilo a vznikl na můj vkus až moc rozvláčný film, který ani navzdory silnému tématu a dobře vystavěnému příběhu nedokázal udržet moje nadšení v stejné míře po celý čas. Nápad nechat příběh výrazně plynout i po smrti hlavního hrdiny a nadále vytvářet jeho přítomnost ve filmu skrze spoustu krátkých retrospektiv považuju za pozoruhodný, i když chvílemi (zvláště u řešení voleb úředníků a otvírání podobných témat) jakoby se tím původní myšlenka vytrácela do úzadí. Je to už můj třetí Kurosawův film z přelomu 40. a 50. let, pomalu si začínám zvykat na jeho styl (či obecně na styl japonského herectví té doby), a tento film se mi (vedle Toulavého psa a Rašomóna) zatím líbil nejvíc. Přesto ty čtyři hvězdičky dávám spíše s odřenýma ušima. Dost špatná technická stránka zvuku na náročnosti sledování jenom přidala. 75% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (27.12.2019)