Rašómon

Skvělá, na svoji dobu naprosto převratná záležitost, kde mě Mifune fakt hodně baví a předvádí zde jeden z životních výkonů. Kurosawa je mimořádně inovativní a zároveň nikdy lacině nešokuje (což bývá u západní filmařské špičky, bohužel, často naopak). Film je to převážně psychologický (a psychologie je spolu s výtvarným nadáním základem síly snímků AK), relativizující v plných dávkách úplně všechno a to, ač jde o úkol téměř nadlidský, bez nadbytečného cynismu. Jeden z klíčových mezníků kinematografie; občas to vypadá, jakoby Kurosawa vymyslel půlku filmařiny. (23.01.2008)

Kdyby přišla řeč na to, který film já osobně považuji za nejlepší vůbec, Rašomon by byl velmi vážný kandidát. Dodnes s láskou vzpomínám na památnou projekci tohoto snímku, který mi před mnoha lety objevil kouzlo výjimečné tvorby Akira Kurosawy. Ten chlapík byl zcela bez debat geniální. UPDATE 4.10.2020 - Když jsem po letech dostal chuť si tento film připomenout, opět mě ohromil svými kvalitami. Vlastně mi i připadá nepatřičné o něm cokoli psát, protože to už dávno udělali jiní a protože by to v mém případě bylo jen trapným vršením chvály, což vždy vypadá poněkud podezřele, ne-li směšně. V každém případě kdybych si měl vybrat pár filmů, které bych chtěl stihnout vidět ještě jednou před smrtí, tento by byl zcela jistě mezi nimi. (05.01.2013)

Lidé věří rádi tomu, co si přejí, aby bylo pravda. – Gaius Iulius Caesar Každý z nich si přál, aby uvěřili tomu, co si přejí, aby byla pravda, pravděpodobný vrah, žena mrtvého i mrtvý sám… Muži neříkají pravdu, protože jsou smrtelní… Ženy nás vždy oklamou slzami… Mrtví ale přece nelžou… Pravda, jak relativní pojem, jeden a týž příběh, viděný několikerýma očima. Jeden příběh zajímavější než druhý. Hrdinné i nízké pohnutky, největší vášně v člověku, velké city, velká hnutí, velké a hrdinné souboje. Jak je skutečná pravda všední a obyčejná až úzko. Jak ten nejslabší je ve skutečnosti ten nejsilnější, čím je příběh vyprávěn s menším patosem, tím je silnější a tím víc si uvědomujeme skutečnou sílu. A vykoupení z vlastního selhání nakonec? Mistr Kurosawa! Život je pomíjivý jako ranní rosa… (20.07.2017)

Pojednání o morálce a víře v lidství se mohlo umolousat od patosu, obrovských gest i křečovitých apelů. To by však nesmělo mít tak chytrý scénář. Vše je výborně gradované, scéna souboje je naprosto skvěle zvládnutá a závěr dává naději. Jenže tohle všechno musí ustoupit do pozadí pokaždé, když divák dostane políček v podobě naprosto nesmyslného hysterického smíchu, který je nesmírně rušivý, zbytečný, trapný a zkazil mi dojem z jinak výborného filmu. (19.07.2015)

Příběh byl na mě trochu složitý a připomínal mi "nedávného" Hrdinu. Geniální scény střídají velmi dobré, celou dobu jsou podmalovávány různými motivy (zaujala mě variace na Ravelovo Bolero s přídechem Asie). Snad nejlepší je teorie poslední, která ze dvou hlavních bojovníků, když se spolu střetnou, udělá naprosté hlupáky. Je to skutečně těsně pod nejvyšší laťkou, o přestupu nebo stagnaci rozhodne "druhý pokus". (04.07.2006)