Nebo a peklo

Spoustu let jsem tento Kurosawův film plánoval, včera si jej konečně promítnul - a je mistrovský! ____  19 minut skvělé firemní drama (jež přitom na pozadí pokračuje až do úplného závěru), 40 minut brilantně gradovaný sociální thriller o únosu, 50 minut precizní procedurální detektivka - a nakonec 30 minut bezmála špionážní thriller. Každá část má jiný rytmus, jiné inscenační prostředky a jinak rozmístěné důrazy na jednotlivé postavy. Dohromady ovšem všechny zaklapávají do komplexní kriminální mozaiky, která končí scénou, jakou bychom hollywoodském filmu nenašli. ____  Z hlediska vyprávění je ovšem fascinující nejenom zmíněné přesouvání akcentů mezi postavami, kdy se vedlejší postavy jedné části stávají dominantními další. Zvláštním případem je překrývání druhé dvacetiminutovky, kdy se prvních čtyřicet minut ukáže jako paralelní trajektorie vývoje jiné klíčové postavy, nejen vydíraného boháče Gondoa, který je shodou okolností nucen uvažovat o platbě pro něj likvidační částky za cizí dítě. ____  E-e, fascinující je i sama práce s časem nejen na úrovni trvání projekce, ale zejména dynamikou proměňujících se vztahů mezi trváním osnovy a trváním světa. Dlouhé soudržné dramatické bloky s výpustkami, extrémně sevřená křížová montáž ve vlaku, často achronologická a velmi eliptická mozaika vyšetřování - a pak skoro delirická sledovačka, která se jeví odehrávat skoro v reálném čase, ačkoli je mnohem rozsáhlejší... a právě pro neuchopitelnost trvání napínavá. ____  Musím ale říct, že za nejgeniálnější, ač snadno prohlédnutelnou kvalitou filmu je neuvěřitelně suverénní práce s inscenováním figur v dlouhých záběrech s neustále se proměňující prostorovou hloubkou. Kurosawa velmi hluboké záběry dokáže během několika vteřin elegantně proměnit v dusivě klaustrofobické planimetrické kompozice, případně klíčový okamžik nechá se odehrát v dálce bez nástřihu na emotivní detail. Herectví zdánlivě vévodí Mifune, jenž obsáhne nebývalou škálu poloh expresivity, aniž by přestal být věrohodný, ale síla je v doplňující se rozmanitosti hereckých přístupů. ____  Cinefilní, ahistorickou zkratkou řečeno je NEBE A PEKLO jedním z úhlů pomyslného trojúhelníku funkčně paralelních filmů... spolu se ZODIACEM (2007) a VZPOMÍNKAMI NA VRAHA (2003). Dejte si jej! (11.03.2023)

Světově rozhleděný Japonec nejenže dokázal prostředkovat mezi oběma kulturními světy, ale navíc ho obohacoval vlastními tvůrčími impulzy. Jeho dominantní herec Toširo Mifune je zážitkem vždy. A tedy i tentokrát. Opakované tvrzení, že i ve filmu je myšlenka vším a ostatní prostředky ničím, zde nalézá zvláště silné zdůvodnění. Základní mravní dilema hlavního hrdiny působí přirozeně a nenásilně. Velký zážitek, velké téma a velký režisér-autor. To vše a ještě něco navíc dělá velký film. (27.08.2007)

Vykutálený hračička Kurosawa opět exceluje, tentokráte pravda v neznámé, ale přesto naprosté klasice detektivního žánru. První polovina odehrávající se za staženými závěsy jediného apartmá je přímo Hitchcockovsky atmosférická, ale na rozdíl od mistra hrůzy ještě psychologicky vytříbenější - postavy se vzhledem k nastalé situaci chovají natolik věrohodně a projevují přesně takové emoce, jak racionální divák očekává u každého podobného příběhu.... Druhá půlka pak představuje už nepolevující detektivní jízdu, kde celý proces vyšetřování, sbírání stop, výslechů a závěrečného sledování znamená zásluhou inteligentního scénáře, sympatických herců a samozřejmě brilantní a svižné režie daleko výraznější zážitek než drtivá většina filmů o Sherlocku Holmesovi. A vše navíc naprosto přirozeně protknuto důležitými myšlenkami o tehdejší sociální nenávisti, kterou trpěla finanční spodina vůči závratně zbohatnuvším jedincům. z čehož v tomto případě vytěžil Kurosawa sice dosti nenápadný, ale zato neprůstřelně věrohodný zločinecký motiv, za který by dal dnes celý zástup áčkových scénáristů ruku do ohně.... Nakonec nikoli jen klasika, ale špička svého žánru. 100% (24.09.2015)

Kurosawa uměl natočit prostě všechno. Tato dokonalá kriminálka mě uchvátila. Kurosawa dokázal ve všech svých filmech naprosto bezchybně vykreslit hlavní postavy. Ať už se jednalo o adaptaci Shakespeara, či Eda McBaina. V první pasáži vidíme to, jak se hlavní postava vyrovnává s únosem chlapce. Tato pasáž je dalším hereckým koncertem Mifuneho. I zde sehrál typově odlišnou postavu a i zde ji dokázal díky svému charismatu a mnohovrstevnatému herectví ztvárnit geniálně. Ve zbylých pasážích pak vidíme realisticky natočenou tiťernou policejní práci v praxi. Detektivové musejí z minima důkazů vytěžit maximum a deduktivní prací se jim podaří dostat se až k únosci. I tato pasáž je úžasná, působí jako předchůdce dnešních Kriminálek Las Vegas atd. Závěrečný rozhovor Gondy a únosce je pak skvělou psychologickou pointou příběhu. (16.10.2007)

Nejlepší detektivka, jakou jsem zatím viděl. Tak nějak nevím co bych napsal. O všem podstatném už se zmínil DaViD´82 a můj oblíbený citát tu už taky je. Možná bych se ještě mohl zmínit o příjezdu policie v dodávce se zbožím z obchodu a přidám jednu hlubokou pravdu: Boty se musí obnosit. (21.01.2008)