Vzpomínky na hvězdný prach

Je typické, že Allen trpící mindrákem Američana, který nedokáže natočit skutečné filmové umění, sahá při vlastním pokusu o introspektivní výpověď k velmi názorným citacím evropského uměleckého kánonu (8 ½), do kterých se křečovitě snaží transponovat vlastní – a mnohem přízemnější – poetiku dialogy tažených hořkosladkých romancí. Výsledkem je na jedné straně fascinující sebereflexe autora, který už nechce být komediografem a rád by točil chmurné životní výpovědi (ale nemá na to), na druhé straně se film doslova rozpouští v nezvládnutém sledu obrazů poznamenaných felliniovskou psychadelií (slon na pláži, létající balóny, ufouni) a absencí autorského řádu. Na rozdíl od INTERIÉRŮ ale Allen alespoň nešetří sebeironií! (28.10.2005)

Woody Allen to jistě udělal schválně. Aby si kritika i recenze myslela, že je to film o něm. Myslí si to i někteří diváci. Mám jeden dotaz: proč by si to myslet nemohli? Ničemu a nikomu to neuškodí. Ostatně: tenhle příběh, problémy režisérů, potažmo celého Hollywoodu, profesní i soukromé, by se daly aplikovat na mnoho tamních tvůrců. Takže zbývá jediné: užít si to! (25.10.2005)

Po dlouhé době jsem si z tvorby Woodyho Allena pustil zase jeden film, ve kterém hraje hlavní roli a bohužel... ačkoliv úvodní scéna z vlaku mi slibovala další velký pětihvězdičkový zážitek, oheň na té střeše začal brzy plápolat. Já si Allena hodně cením jako osobitého filmaře, ale jako herec a komik jde většinou dost mimo mě (byť naposledy v Annie Hallové mi výjimečně sedl) a tady se mi jako divákovi zase jednou snažil každou chvíli vnucovat svou osobnost se svými typickými mindráky. Ačkoliv pokusem zobrazit kus své osobnosti tentokrát i z různých možných pohledů a reakcí diváků, kolegů či reportérů mě zase překvapil a tahle část výpovědě Allena jako filmaře občas pochybujícího či prožívající tvůrčí krizi měla cosi do sebe. Mám to s Woodym holt někdy rozporuplné, i zde jsme našli pár styčných bodů v momentech, kdy jsem z jeho filmu cítil nespochybitelnou lásku k umění, k filmu, k muzice, jindy mě však Allen neopomněl otravovat svým sebestředním egem či vtipy na téma masturbace a jemu podobných... Forma v podobě volného slepence různých příhod a asociací se blíží k zajímavému experimentu a možná bych Vzpomínkám na hvězdný prach jistou zmatenost či nedějovost odpustit dokázal, ale sám jsem ty dojmy měl nejednou podobně chaotické: některé scény se mi hodně líbily, upoutaly (a dokonce tu dojde i na regulérní sci-fi prvek, vrcholící vtipným setkáním a rozhovorem s mimozemšťany!!), jinými jsem se prokoukal s větším či menším pocitem nezáživnosti. I ta černobílá kamera jednou má silné kouzlo, jindy zase Allen jakoby nedokázal plně využívat její potenciál, přestože se s ní rozhodl natočit rovnou celý film. Jako celek? Přesně jako ty vzpomínky, občas nezapomenutelné, občas velmi prchavé. Woody mě už nejednou dostal i mnohem víc... [65%] (08.08.2022)

Přistup, Woody, ať Tě na obě líce poceluji. Za svůj nejodvážnější film si to jistojistě zasloužíš. "Stardust Memories" je allenovka pro pokročilé, Allen ve vysoké koncentraci. V houští metapříběhů se mísí autobiografické prvky (hlavně rozhořčení z kritiky "Interiérů") s citacemi z Felliniho, pohybující se na hranici poklony a decentní parodie. Je to neotřelé a vtipné, arogantní i křehké zároveň, plné úžasných formálních - scenáristických i vizuálních - experimentů. Medaili a potlesk tomu zrzkovi. (24.09.2012)

Stardust Memories rozhodně nejsou jednoduchý film. Spíše než čistě experimentální jej lze charakterizovat jako mozaikovitý, těkavý a jakoby poskládaný z útržků vzpomínek. Objevují se v nich nejen Woodyho klasická témata, především krásné ženy, mezi nimiž se náš hrdina rozhoduje a zároveň i "fyzicky přelétává" v podobně ctění té, která je právě v dosahu, dále hledání smyslu života, motiv především v závěru velmi silný a pozoruhodně zpracovaný, obvyklá neurotická těkavost a nekoncentrovanost, a také láska ke starým filmům a jazzové hudbě, ale tak témata nová, především dosti sžíravá kritika filmových kritiků a fanoušků, když sám sebe učiní poněkud nepřesvědčivě působící celebritou, vozící se v automobilu značky Rolls Royce a hledící na ostatní smrtelníky z výšky své výjimečnosti. To vše pochopitelně podané s obrovskou režijní i hereckou bravurou, citem pro prostředí či kompozici filmového záběru a také notnou dávkou sebekritického nadhledu. Jako celek žel film nedrží zcela pohromadě, ovšem obsahuje obrovské množství nesmírně zajímavých scén a situací, vtipně absurdních dialogů i jednoduše krásných záběrů. Přestože může na první shlédnutí působit dosti náhodným dojmem, nepochybuji o jeho velmi precizní kompozici, v níž má každý detail svůj programový význam. Jejich odhalování ovšem není zcela jednoduché a mnohé narážky na konkrétní filmy či situace nepochybně zůstanou neodhaleny. Také celkový dojem, který nemá daleko k pocitu naprostého zmatení, je jistě Woodyho režijním záměrem. Ona těkavost a mozaikovitost, útržkovitost a zdánlivě zmatené přeskakování témat, totiž velmi dobře odpovídá oné změti nervózních otázek, které si Allen klade i v řadě jiných filmů, právě zde ovšem nejnaléhavější a nejznepokojivěji. Nelze zcela vyloučit i určitou poťouchlost, s níž chtěl kritikům a fanouškům prostě předhodit zdánlivě snadné sousto k rozcupování a pak pobaveně sledoval, jak si na jeho posledním filmařském opusu dotyční vylámali zuby. Už proto množství otázek, které film otvírá, rozhodně stojí za vidění, nejlépe opakované... Celkový dojem: 85% Zajímavé komentáře: kinej, gudaulin, Matty, Tosim (21.11.2011)