Utøya, 22. júla

Důkladná lekce v laciném vypravěčském nátlaku na diváka. Věřím tomu, že pokud je sledující výrazně citlivé povahy, tak ho to skolí, a nemohu tomu upřít minimálně důrazné zobrazení zdánlivé nekonečnosti 72 minut hrůzy - to je ale možná způsobeno spíše tím, že je koncept filmu totálně nudný a řada pasáží nekonečných hlavně pro diváka. Takhle silné a objemné téma bylo přetaveno do plochého vyprávění bez argumentu, které se snaží publikum pouze vyčerpat a nepodněcovat v něm žádné interpretace ani zvědavost. Mnohdy je to díky zvolené formě správně autentické a mrazivé, ale většinou jen zdlouhavé, povrchní a nezajímavé - a to je u takového námětu prostě hrozně špatně. 22 July Paula Greengraase je daleko intenzivnějším zážitkem, neboť se svéhlavě nesoustředí jen na efekt a nebojí se zasadit celé události, včetně utrpení nevinných obětí (pro nějž nemohu nalézt dostatečně lítostivá slova) do značně naléhavějšího a vyzývavě argumentačního kontextu (a ne, film neobhájí ani námitka, že má jít jen o syrový popis drastických událostí na ostrově - i takový popis přece potřebuje osobitě komunikovat s divákem a nenechávat ho půlku dění odzívat). 50% (22.04.2020)

Připomíná to táborovou bojovku, ale tentokrát na ostro, v panice a s desítkami mrtvých. Ocitáme se uprostřed kempu na norském ostrově Utøya. Od prvního výstřelu prožíváme společně s postavami více než hodinu vyhroceného boje o život, plnou zmatku, strachu a nejistoty. Netušíme, co se děje, odkud přijde výstřel, kolik útočníků je a kam utéct. Každá minuta je nekonečná a pomoc nepřichází. Vidíme umírat mladé lidi a to, že jakékoliv neuvážené rozhodnutí se nemusí vyplatit. Na Utøye došlo k mnoha chybám, zejména ze strany policie, která reagovala příliš pomalu, a následky byly fatální. Snímek, bolí a nenechá nikoho se nadechnout. Divákům však nepřináší jen další drastický biják, ale hlavně zprávu, že je sice chyba žít stále ve strachu, ale nebýt na rizika připraven, je chybou mnohem větší. (04.07.2018)

Tento film nie je o Brejvikovi. Jeho postava sa za celý film v zábere mihne iba raz, aj to z diaľky. Príbeh je podaný z pohľadu detí, ktoré nórske peklo, ktoré sa odohralo 22. júla 2011 na ostrove Utoya, buď vôbec neprežili alebo utrpeli minimálne fatálne psychické následky. V tento deň Anders Brejvik zabil 69 detí zo Zväzu robotníckej mládeže za krátkych 72 minút. Naozaj silný príbeh, natočený na jeden jediný záber, ktorý s vami otrasie. *Videné na MFF Cinematik, 2018. (01.10.2018)

Objavil sa tu trefný koment a to: Keby som bol slepý, odnesiem si rovnaký zážitok. To je presné. Veď v tom filme je celá hutná atmosféra vsadená len na dialógoch niekde v skrýši, v kroví, v lese pri pníku, no proste o samotnom incidente veľa nevieme (hoci situácia v stane bola napínavá). Keby nešlo o tak známy teroristický čin, tak do záverečných titulkov nevieme, o čo ide. Vraha ani nezbadáme, namiesto vraždenia len počujeme výstrely. Z takéhoto potenciálu sa podarilo filmovo spracovať tak 20%. Toto vôbec nie je rekonštrukcia udalostí. A ak malo to celé byť postavené len na prinesenie toho pocitu strachu, ktorí mali mladí ľudia na Utoyi, tak to mohli kľudne natočiť ako partia mladíkov uteká pre hladným vlkom. Účinok takmer ten istý. Očakávam, že sa o tomto ešte len natočí lepší a 5-hviezdičkový film. Z úcty k obetiam dávam tomuto dve. (12.10.2018)

Strach, panika a logicky nelogický boj o život... Nic víc v tomto pojetí notoricky známé tragédie hledat netřeba. Filmu je vyčítáno, že nepokládá otázky a nenabízí odpovědi. A já se ptám, raději pouze sám sebe, jaké otázky bych si v dané situaci kladl krom "Co se to sakra děje?". Film není o Breivikovu motivu a mám dojem, že samotní tvůrci se mu ani věnovat nechtěli. Sugestivní a velmi nepříjemný divácký zážitek. Ač film nesází na explicitní vyjádření a krve je poskrovnu, od žaludku vám dobře nebude. Pocitový film a je na každém jednotlivci, jestli danou hru přijme nebo ne. Samoúčelné? Dost možná (telefonát od matky - zemřelé dívce - určitě). Ale já těm děckám věřil... (21.09.2018)