Toni Erdmann

Přidávám se ke zdejšímu nadšení. Přemýšlím kdy jsem naposled zažil, že kino za scénou spontálně tleskalo a nebo se syčelo zhnusením (u jedné scény ). Film je natolik originální, že se těžko popisuje, má v sobě mnoho lidskýho citu, jsou v něm scény při kterých se musíš smát, ale uplně stejná scéna vlastně vyznívá hrozně smutné a je ti hlavních hrdinů líto. Pak krásnej sociální kontrast znázorněn pouze "mimoděk" záběry kamery. Dojtšlandi posílaj letos do boje o Oscara opravdu hodně těžkou váhu. Až nečekaně chytrá emotivní superpecka totiž musí chytit každýho a působí v unylosti nabídky našich kin jako živá voda pro všechny, kdo už pomalu balili svou víru v krásný, chytrý a divácký silný filmový zážitky. (23.10.2016)

Shodou okolností jsem den před Erdmannem viděl znovu Tatiho Playtime. V něčem jsou ty filmy podobné - podobné téma, které je podáváno skrze humor, respektive humor sám je jedním z témat. Ale Ade samozřejmě není Tati a Erdmann jeho filmům filmařsky nesahá po paty. Což není špatně. Všechno je naopak v pořádku. Tati je geniální, elegantní a smutný, Ade je srozumitelná všem a optimistická. Všechno je v pořádku. Záměr naplněn dokonale. // A funguje to i napodruhé. (23.11.2016)

Dvouapůlhodinová německá tragikomedie o komplikovaném vztahu úspěšné businessmanky a jejího otce se sklony k sivému čtveráctví. Film obsahuje nezapomenutelné scény, přes svou délku rychle uběhne, teď po druhém zhlédnutí už musím říct, že délka je ospravedlnitelná a žádná scéna není zbytečná. Zvyšuji na pět. (09.07.2016)

Nenudil jsem se, to ne, ale jak řekla moje manželka, při jedné scéně ji víc zajímal dezert se zelenou polevou, než primárně to, co se odehrávalo na plátně. Když častokrát čteme, že v tom či onom snímku nebyla žádná scéna navíc, žádná zbytečná, u Toniho by se jich sakra našlo. Mnohé nebyly dohrané dle mých představ (narozeninová oslava coby nečekaně bizarní záležitost), nicméně platí, že humor tady jde mnohdy až na kost. Každému ale nesedne. Na druhou stranu, a hodí se, že nám skončily Vánoce, trefně ukazuje, jak se všichni předháníme v srdečnosti, přitom netušíme, co to slovo vlastně znamená. Tvrdá robotická manažerka a její praštěný a opuštěný otec. Jejich vztah se stal chladným, možná vždycky byl. Stejně jako je její pracovní náplň. Přetvářka, ve které nevede soukromý život. Tatík ji v rumunské Bukurešti chce připomenout, jak se dá život naplňovat a žít, jenže naráží na trapné situace nejen z dceřiného nedostatku času. Začne tak do jejího života pronikat skrze vymyšlené alter ego, tu konzultant, tu německý velvyslanec. V detailech jsou tvůrci poměrně silní, jako celek ale neobstojí. Navíc přicházejí s extrémní stopáží. A to byl pro mě další kámen úrazu. 70% (05.01.2017)

V Tonim Erdmannovi je množstvo situácií, ktoré by sa dali dotiahnuť do vtipnejšieho záveru, ale vtedy by sa z neho vytratila oná ľudskosť, o ktorú sa bojí otec u svojej dcéry po rokoch v.i.p. práce. Stala by sa potom z neho iba mravokárna bláznivá komédia. Ignesini priatelia nie sú zobrazení ako nejaké komediálne kreatúry, ale proste ako dnešní ľudia v ich postavení. Že si potom občas šňupnú, je tiež iba odrazom doby a nie ich prvoplánovým autorským odsúdením. V otázkach masiek, aké v živote nosíme, sa dostaneme až k metaforickým extrémom typu vytrhávania nechtu a k záverečnej dlhej a nezabudnuteľnej sekvencii oslavy. Ono takmer celý Toni Ermann sa odohráva na nejakých večierkoch, oslavách a stretnutiach. Film je tak správne rytmizovaný a táto epizodickosť, pevne previazaná a s vývinom postáv, je odpoveďou na to, prečo film nezačne nudiť. Toni Erdmann je divácky vďačný film, ktorý sa zaobíde bez doslovnosti a treba nad ním premýšľať. Čo viac od kinematografie chcieť. (27.10.2016)