Vrahovia mesiaca kvetov

Bolestivá, nechutná a znepokojivá sonda do malého úseku amerických dějin, na který by mnozí raději zapomněli. O to důležitější je, že Martin Scorsese tuto veskrze monumentální dobovou fresku o utrpení Osedžů natočil. Nedívalo se na ni lehce, ale rozhodně ne kvůli obrovské stopáži. S tou jsem neměl problém vlastně ani na chvíli, příběh ve spolupráci s úžasně autentickou dobovou atmosférou mě absolutně pohltil. Jediné, co bych možná v tomto kontextu vytkl je, že při délce, jakou už film měl, se scénář mohl věnovat hlavnímu tématu ještě detailněji, protože rozsah zla a absolutní nepravosti, které se v 20. letech Osedžům děly byl (doopravdy) nepochopitelně ještě mnohonásobně větší než to, co jsem viděl a z čeho jsem už tak byl naprosto zhnusený. Anebo, vzhledem k tomu, že chápu, že by se v takovém případě z příběhu mohla lehce stát rozbitá koláž, kde by chyběla pro diváka potřebná osobní emoční investice, se mohl film k rozsahu alespoň vyjádřit v závěrečném shrnutí událostí. To je ale spíše taková maličkost a uvádím to jenom pro kontext, aby třeba někdo, kdo by si třeba po shlédnutí myslel, že vraždění probíhalo víceméně jen ze strany jednoho člověka a jeho pohůnků a víceméně jen v jedné rodině, věděl, že to tak nebylo. Z hlediska filmového vyprávění, kde je většinou potřeba mít nějaké hlavní postavy, nějakou dramaturgii, dramatické oblouky, soudržnost  a jak jsem už napsal diváckou "investici", je zcela pochopitelné zjednodušení. A nutno říct, že přesto Scorsese nezapomněl film orámovat širším kontextem (i když bez toho aniž by se k tomu dále vyjádřil), díky čemuž jsem byl zaháčkován do této tragédie epických rozměrů téměř okamžitě. Úžasná výprava, kostýmy, kamera samozřejmě mocně dopomáhaly. A v neposlední řadě, bez civilních, ve správné chvíle utlumených nebo naopak emočně výrazných a syrově autentických hereckých výkonů, by příběh člověka nezasáhl takovou silou hluboko v duši. Vlastně v tomto ohledu můžu mluvit hlavně o Lily Gladstone, která byla opravdovým srdcem filmu. Doufám, že tu sošku vyhraje. Za ní pak ovšem hrdě kráčí neselhávající De Niro, ačkoliv v úplně opačné roli. A DiCaprio? Přiznám se, ten mě překvapil ve více než jednom ohledu. Pozitivně i negativně (nebudu více upřesňovat :). Suma: Dějově a atmosférou hutné, velmi nepříjemné drama v opravdu velkolepém a výpravném zpracování. Další z řady nehezkých pohledů na americkou historii (kdyby jen filmy o negativních aspektech minulosti natáčely ve větším počtu i některé nejmenované jiné země... ale před něčím takovým vždy musí přijít nejprve jejich přiznání, že :), zároveň vlastně i na lidskou existenci a démony, které ji po celé dějiny provázejí, je jedno v jakém národě či zemi. V brilantním zpracování režisérské legendy, podpořeném hereckou elitou i méně známými, skvěle hrajícími herci. Jeden z filmů roku 2023. 9/10 (05.01.2024)

Osedžové našli na svém území ropu a stali se z nich boháči. Jenže kde jsou peníze, tam jsou i lidé, kteří se jich chtějí zmocnit. A jdou přes mrtvoly. Martin Scorsese natočil hutné drama o lidské závisti, zlobě a krutosti, které není divácky úplně přívětivé a nutí člověka trávit tři a půl hodiny ve společnosti odpudivých lidí. DiCaprio a De Niro tu podávají brilantní výkony, ale pomalé tempo a vyprávění, které nikam nespěchá, žádají od diváků víc pozornosti a trpělivosti, než bývá zvykem. Scorsese je nekompromisní, takže buďte připraveni na to, že jeho novinku si budete muset poctivě odsedět. A že vám to rozhodně nehodlá usnadňovat. (16.10.2023)

Martin Scorsese a Eric Roth proměnili průměrnou, rozháranou knihu ve velký americký román. Zabijáci rozkvetlého měsíce jsou monumentální, mnohohlasou a nadčasovou kronikou úpadku společenství, které si sice uvědomuje, že svým chováním připravuje příští generaci o budoucnost, ale touha po bohatství je silnější než láska. Je to temné, pomalé a pocitově delší než třeba Irčan, ale ta délka, díky které postupně pronikáme do místní komunity a z první ruky pak sledujeme, jak se chamtivost a cynismus postupně a samozřejmě rozpínají nad krajinou, zapouštějí kořeny a zažírají se postavám pod kůži, má své opodstatnění. Po celou dobu se přitom nacházíme v blízkosti sebevědomého, zdánlivě všemocného, v jádru přitom docela banálního, někdy komicky tupého zla, jehož náležité potrestání se zdá dost nepravděpodobné, což je přesně tak frustrující a vysilující, jak Scorsese nejspíš zamýšlel. Hlas dobra je oproti tomu oslaben nemocí a podávanými „léky“ a omezuje se na vyjmenovávání toho, kdo zemřel (což už je takový Scorseseho trademark). Přesto má – i díky důstojnosti, která vyzařuje z Lily Gladstone – ve vyprávění centrální, totiž svědeckou roli. Zabijáci jsou především, a závěrečné cameo režiséra nás ohledně toho nenechává na pochybách, obžalobou vrahů, jejichž existence měla být z americké historie ideálně vymazána (protože z jejich zločinů mnozí profitují dodnes), a důrazným vznesením nároku na navracení lidskosti těm, jejichž životy byly před desítkami let zredukovány na pár tisíc dolarů. ___ Scorsese svůj žalozpěv režíruje s jistotou mistra. Efektními nájezdy kamery a plynulými steadicamovými záběry tentokrát šetří. Spoléhá na herce a cit Thelmy Schoonmaker pro rytmus. Jako zpráva o podstatě amerického kapitalismu by jeho ponor do temnot mohl být časem stejně zásadním dílem jako Obr (1956), Tenkrát na Západě, Kmotr nebo Až na krev. Prohlubovanou beznadějí a atmosférou nenávratného rozkladu mi to zároveň připomnělo Tárrovy filmy. Ne, v kinech to tenhle doklad, že i po sedmdesátce můžete natočit své opus magnum, nebude mít lehké. 90% (19.10.2023)

Na první pohled stejné symptomy jako měl Irishman. Scorsese už nedokáže ve svých posledních filmech stupňovat, či alespoň držet tempo vyprávění příběhu a tím pádem diváka v zápřahu. Když k tomu z druhé strany přibude obludná stopáž, problém je na světě. Ačkoliv mají Killers of the Flower Moon nezpochybnitelnou výpovědní hodnotu, umělecký rukopis i dramatické ambice, těch 200 minut bylo z větší části protrpěných a to i navzdory tomu, že DiCaprio s De Nirem herecky doslova koncertují. (04.11.2023)

Tak jak ropa nalezená na území kmene Osedžů mění lidi v dravce toužící po penězích, tak se i indiánská krev mění ve stále bělejší. Stala se z nich smetánka, která se nechala vozit auty a obsluhovat bělošským služebnictvem. V rasismem nasáklých Spojených státech věc nevídaná. Nádech deprese, hamižnost a chladnokrevnost mají zelenou a bílí vdovci si mnou ruce... Té spolupráce mají za sebou skutečně hodně. Scorsese a De Niro s ohledem na společné projekty už ze 70. let samozřejmě víc, nicméně poslední dvě dekády patřily zase DiCapriovi. Nyní pánové síly spojili a vznikla další košatě vyprávěná záležitost o úpadku společenství, kterou směrem nahoru táhne výprava, hudební dramaturgie, kamera i právě herecké výkony, značně dolů zase zbytečná a přepálená dvousetminutová stopáž, kterou prostě nejde obhájit. Co body rovněž ubírá je to, že nevlídný příběh Martina Scorseseho není divácký film. Zřejmě jím být ani nechce. A já mám pokaždé za to, že filmy jsou tu pro diváky, pro jejich emoce, zatímco my se motáme v přítomnosti dvou antihrdinů, s nimiž není zrovna příjemné trávit čas. Jeden má masku vřelého a štědrého souseda, který ovšem chladnokrevně kalkuluje a ničí životy i svých blízkých, druhý není vyloženě zlý, ale je prostě tupý primitiv a ušklebený zbabělec, který se sebou nechává ochotně orat. A bacha, i negativní emoce poskytují zážitek. Jenže tady prožitek chybí, stejně tak nějaký zvrat, je to monotónní a tvůrci ničím nezaskočí. Scorsese mohl být vlídnější, v mnoha případech svižnější a řadu scén by hravě uměl divácky zatraktivnit, ale asi jednoduše nechtěl. Prostě si „přál“, aby se publikum cítilo nekomfortně. A je otázka, zda je to tak správně. (19.10.2023)